Železné nervy

Dnes před polednem jsme doprovázeli Kačabu na Americké velvyslanectví, abychom se coby její zákonní zástupci zúčastnili pohovoru týkajícího se žádosti o vízum. Zatímco my zamíříme v létě do šumavských hvozdů, naše dcera hodlá na celý měsíc odletět do Kalifornie na návštěvu mé tety.

Ve vrátnici nás vyzvali, abychom z kapes vyndali všechny kovové předměty a zbavili se mobilů. Naše svršky a tašky byly zrentgenovány a my jsme poté prošli bezpečnostním rámem. Na Káťu ani na mě nereagoval, na Jirku ale začal nepříjemně pohvizdovat.

„To je tím, že mám plnou peněženku drobných,“ pravil můj muž, vrátil se, položil na stůl šrajtofli a pokusil se projít. Vrátnici opět naplnily nepříjemné tóny.

„Musíte se líp prošacovat,“ poradil manželovi policista.

Jiřík ponořil horní končetinu do kapsy u košile a vylovil klíče od kanceláře. Ani potřetí však rám nemlčel. Ve chvíli, kdy jsem chtěla situaci zachránit lživým sdělením, že má moje drahá polovička v sobě zabudovánu kloubní náhradu, objevil se v Jirkově ruce zapomenutý kapesní nožík, který jako správný muž neustále nosí s sebou. Na čtvrtý pokus byl do břicha budovy vpuštěn, tupý nožík, jímž stěží ukrojí krajíc chleba, musel zanechat ve vrátnici.

Divila jsem se, že mi policista vrátil svazek s klíči. Je jich dvanáct, navíc spolu s nimi visí na kroužcích dva masivní kovové přívěsky. V případě potřeby bych jimi totiž napadené osobě způsobila daleko vážnější zranění než Jiříkovým pižlákem. Už několikrát jsem slyšela, že bych měla mít na svoje klíče zbrojní pas…

Tak mě napadá, že jsme vlastně měli kliku. Mít železné nervy, případně železné zdraví, určitě bychom neustále pípali a na ambasádu bychom nebyli vpuštěni… Mohli jsme ale ušetřit – Kateřina totiž vízum dostala, přestože několika lidem, čekajícím spolu s námi, byla žádost zamítnuta.