Rozhodne-li se mladý (či již poněkud vyzrálejší) muž vstoupit do svazku manželského, bývá dobrým zvykem požádat rodiče své vyvolené o ruku. V naší rodině tento akt probíhá občas poněkud zvláštně…
Můj dědeček byl vyučený řezník. Když mu bylo pětadvacet, usoudil, že by se mohl oženit. Byl pohledný, živnost prosperovala, a tak se kolem něj motalo hned několik struhařovských vdavek chtivých děv. Ani jedna mu však nepadla do oka. Rozhodl se tedy, že se poohlédne jinde.
Obrážel nedělní tancovačky, které se konaly v okolních vesnicích, neboť doufal, že tam najde matku svých budoucích potomků. Jednou se vydal pěšky na Vyžlovku. Během desetikilometrové cesty mu vyschlo v krku, proto si poručil pivo a postavil se na místo, odkud měl dobrý výhled po celé hospodě. Jeho pozornost upoutala usměvavá hnědovláska, která přišla na zábavu se svými sestrami.
Byla pohledná, dobře tancovala, a tak nebylo divu, že ani jednu písničku neseděla. Dědeček dopil, počkal až muzikanti přestanou hrát a pak se vydal ke stolu, kde děvucha, jež mu padla do oka, seděla a zamluvil si u ní nejbližší tanec. Nakonec spolu tancovali až do konce zábavy.
Dědeček Aničku, jak se ta dívka jmenovala, doprovodil domů a když se loučili, prohlásil: „Příští neděli přijdu požádat o tvoji ruku!“ Pak se vydal pěšky přes les zpátky do Struhařova.
O týden později zapřáhl koně do bryčky, oblékl si sváteční šaty, natrhal kytici a vyrazil na Vyžlovku. Tam se představil Aniččiným rodičům a požádal je o ruku jejich dcery.
„Bedříšku, a Anna s vaším rozhodnutím souhlasí?“ zeptal se můj pradědeček opatrně.
„Samozřejmě!“ odvětil děda pevným hlasem a vzal svoji vyvolenou za ruku. Babička byla tak překvapená, že se nezmohla ani na slovo. Dědeček byl opravdu mužem činu, neboť do měsíce byla svatba.
Babička sice občas říkávala: „Proč se mě ptáš, dědku bláznivej? Nikdy ses mě na nic neptal, dokonce ani na to, jestli si tě chci vzít!“, ale i přes poněkud netradiční začátek vztahu spolu žili téměř padesát let velmi šťastně. Rozdělila je teprve předčasná smrt babičky.
Když žádal tatínek o ruku mé maminky, proběhl celý akt bez větších překvapení, pokud opomenu skutečnost, že tatínkův otec během oběda, který následoval, několikrát pronesl směrem k synovi: „Dobře ten řízek kousej, Robku, ať ti není blbě!“
Uběhlo mnoho let. Moje sestra jednoho prosincového večera přitáhla domů Jaromíra, s nímž již delší dobu chodila. Hned jak vešel, bylo mi jasné, že se stanu svědkem slavnostního okamžiku: byl totiž nasoukán do zánovního obleku a v ruce třímal ohromnou kytici.
„To zelený jsi přinesl mně?“ zeptala jsem se. „Já bych si radši dala pořádnej flák bůčku!“ Nervózně zakroutil kebulí a odkašlal si. Potom pozdravil.
Maminka seděla u televize s klidným výrazem ve tváři a byla zcela vtažena do děje jakési detektivky. Na Jaromírův pozdrav odpověděla lehkým kývnutím hlavy. Zrak měla přitom neustále zapíchnutý do obrazovky. Sestra proto muže svého srdce strkala do maminčina zorného pole. Konečně stál mezi ní a televizí.
„Co blbneš?“ podivila se máť a lehce ho odstrčila, aby jí nic neuniklo. Hodlala se totiž dozvědět, zda je vrahem skutečně zahradník.
Jaromír nepříliš výrazným hlasem pronesl svoji žádost a položil květiny na klín budoucí tchyně. Ta dál naprosto nevzrušeně sledovala napínavý příběh. Asi po dvou minutách se prudce otočila směrem k němu a vyhrkla: „Ty blboune, tys mi zkazil vánoce! Vždyť tý mý holce bude teprve dvacet!“
Jaromír však trval na svém, a tak byla za pár měsíců svatba. Mamuša samozřejmě zářila a byla šťastná stejně jako novomanželé. Jenom litovala, že se té slávy nedožil i její manžel, náš tatínek.
O pár měsíců později se převlékl za slušňáka můj Jiřík. I on zakoupil kytici a požádal fešnou vdovu o ruku starší dcery. Ani tentokrát moje rodička nezklamala. Usmála se a potom klidně řekla: „Jiříku, ty kluku pitomej, rozmysli si to! Ivana je schopná ti místo večeře zahrát na kytaru! A uvědom si: reklamace neberu. Budeš si ji muset nechat!“
Ani Jíra se nenechal zviklat, i když později možná občas svého rozhodnutí litoval. Kytaru jsem na začátku našeho svazku opravdu držela v ruce raději nežli vařečku.
Kačaba bude za chvíli ve věku, kdy si děvy nechávají nasadit snubní prsten. Věrna rodinné tradici bych měla pomalu začít přemýšlet nad tím, čím budu šokovat svého zeťáka já …
Aktéři příběhu v březnu 1979:
první zleva Yfčina sestra, první zprava Yfčina maminka,
po její pravé ruce dědeček, před ním trčí Yfča s Jírou
MaminkaTvoje maminka je skvělá ženská! Už ses tady o ní několikrát zmínila, fakt ti jí závidím. Má skvělej smysl pro humor stejně jako celá vaše rodina. :))) U nás doma nikdy moc legrace nebylo, važ si toho! Jinak si myslím, že ten ´zeťák´ asi moc šokovanej nebude, ale musí být trošku střelenej. 🙂
Tvoje maminka byla na svatbě skutečně fešanda. Máš něco z ní, něco z dědečka řezníka..
Jani…… u nás doma občas také není moc legrace… ;o)
Lebedo…… speciálně pro tebe jsem přidala ilustrační foto. ;o) Jinak… já mám nejvíc z tatínka. Kecy, gesta, oči… :o)
…Yfčo hustý…jsem ráda, že i vaše rodina je krásně střelená….moje rodiče přišel můj bývalý muž požádat o ruku až v den svatby….nějak se to nestíhalo :o)
to 5Občas se nestihne ani svatka a dítě se narodí o něco dřív. 🙂
Jste fajn rodina. Moc mě to pobavilo. :)))
1979Samé hezké věci se v roce 1979 stali. Mně bylo v březnu už celých 30 dní 🙂
Sašo…… kdyby ti bylo tenkrát víc, zcela jistě bych tě na svatbu pozvala… ;o))
To by byla obrovská chybaa měla by si zkažený celý den a možná i život. Takhle to je určitě lepší že jsem nešla 😉
Sašo…… a nechceš, abych ti zkazila život svou přítomností na tvé svatbě (tedy pokud jsi ještě toho pravého nenašla)? ;o)
Tato, občas opakovaná a vždy něčím doplněná LOVE-STORY dokáže vždycky zaujmout Yfčiny známé i příznivce.Ale trochu dávej pozor při psaní, ať nevzníkají perly typu:…položil květiny na klín budoucí tchyně. Ta dál naprosto nevzrušeně sledovala napínavý příběh…— naprosto nevzrušeně sledovala napínavý příběh —Takže byl napínavý nebo ne ? To už ve výru [před]svatebních událostí těžko zjistíme. Čili ať žije Yfča a plodí potomstvo i napsaniny !ale co na tom, perličky vznikají a žijí si svůj vlastní přišlápnutý živůtek.
Montrealere…… story o tom, jak šel Jirka žádat o moji ruku, visí pouze v mém téměř intimním deňýčku. Takže jsi ji musel číst tam – ani Google historku jinde nenašel (napadlo mne, zda ji někdo někde nepřerecitoval). Ještě je možné, že jsem se ti o ní zmínila při našem špitání na Liteře. Ostatní příběhy zveřejňuji poprvé.Pokud jde o to „nevzrušené sledování napínavého příběhu“, nechápu, co ti připadá divné. Mamuša tenkrát seděla u bedny s tváří prostou jakýchkoli emocí. Po Jaromírově žádosti nehnula ani brvou: dál se tvářila stejně klidně jako předtím. Viditelně ji nevzrušila detektivka ani Jaromírova prosba. ;o)
:-)))Mně zase můj tchán řekl- když jsem žádal o ruku manželky: „To je dost, že ses konečně vyjádřil chlape bídná, už ses s naší Magdou tahal dost dlouho! Měl jsem strach, že se na ní vyprdneš a zůstane nám na krku!“ Taky dobrý ne? :-))) Stalo se to v roce 1973 a chodili jsme spolu rok a půl, manželce bylo v tý době 21, já byl o tři roky starší. Byla holt jiná doba. :-)))
Teda zírám…… jaká jsi byla tenkrát kočka!
Pavle…… v sedmdesátých letech to bylo opravdu o něčem jiném, než je to teď. Nyní se mladí do manželského chomoutu moc nehrnou, tehdy se hodně lidí bralo kolem dvacítky (je to vidět i v Manželských etudách, které běží v neděli na ČT2). Já jsem se vdávala v necelých čtyřiadvaceti, většina mých spolužaček už v té době měla houf dětí, případně se už stačila rozvést, některé již byly dokonce podruhé vdané… ;o)
Albi…… jaképak byla!?! Snad ještě jsem kočka… i když, pravda, kapku obstarožní a těžce ohlodaná životem… ;o)
Já se vdávat nebuduprotože jsem nenašla toho prafého a asi ani nenajdu páč světci došli normální chlap semnou nevydrží ;o)
Tvé příběhy ze života mně vždycky pobaví
Jíra měl štěstí,že jsem byl v roce 1979 na vojenském cvičení. No, vlastně jsem chtěl říci, že Jíra má štěstí celý život. Tak ať vám všem vydrží! (Jíra i štěstí)
Alko…… Jíra celý život lituje, že nebyl 16. března v roce 1979 na vojenském cvičení… ;o))
To on jen tak naoko skuhrá :-)))))Aby mu byly přiznány „polehčující okolnosti“!
jééé;)to je hezký… to se teda nechám překvapit, co bude vymyšleno u nás doma (sme dvě holky), ale to asi chvíli ještě potrvá…;))) ale jestli budeš ještě v tu dobu blogovat, tak dám určitě vědět, hehe;)))
ngvadi…… určitě se ozvi! ;o))
Best oneNejlepší žádost o ruku proběhla ve filmu „Léto s kovbojem“ kde se snaží otec budoucí nevěsty argumentovat slovy: „Člověče uvědomujete si vůbec, že budete mít tři tchýně?“