Pomatenec

Starší muž přinesl na patentový úřad podivné zařízení, o němž tvrdil, že umí vyrábět nápady…

 

P O M A T E N E C

Dál!

Vstoupil starší muž, nesl černou aktovku a podivné zařízení. Když to postavil na stůl, posadil se na kraj židle pro návštěvníky.

Jmenuji se Wurmli. Chtěl bych si dát patentovat vynález.

Patentový úředník, mladý muž s kudrnatými vlasy a módním knírkem, pohlédl otráveně na návštěvníka a pak na monstrum na stole. Byla to dřevěná deska s množstvím kolíků. Mezi kolíky byly kovové pružiny, silné i slabé, lesklé i matné, napnuté i ochablé. Také tam bylo několik cívek a kondenzátorů, a to všechno bylo opleteno chuchvalci barevných drátů. Na jednom konci desky byla žárovka a zvonek. A do boku desky byla zapuštěná malá černá krabička.

Ano, jistě… a co tedy, pane Wurme?

Wurmli, s dovolením. Okamžiček. Starší pán zalovil v aktovce a vylovil složku naditou papíry a položil ji na stůl.

Tady je to všechno popsané. Kdybyste se obtěžoval nahlédnout…

Úředník složku štítivě odsunul.

Řekněte mi to svými slovy.

Wurmli se naklonil k úředníkovi. Víte, co to umí? Můj… můj přístroj umí vyrábět nápady. Usekával, zdůrazňoval každé slovo, čelo mu zbledlo vzrušením a vyvstaly na něm malé kapičky potu. Pak se opřel do židle a vítězně se na úředníka zadíval.

Prosím?

Ano, prosím, musíte mi věřit! Vynálezce něžně pohladil dráty. Vyrábí svému majiteli nápady, chápete? Když má nějaký problém, prostě zapne generátor idejí a v tu ránu má řešení. Jsem… gymnaziální učitel na penzi. Učil jsem fyziku. Vždycky mě trápilo, jak jsou mojí žáci nenápadití. A tak jsem hledal nějakou pomůcku. No, a tady teda je. Bylo to dlouhé hledání.

Ticho.

Tedy… víte, funguje to na principu elektrických proudů v mozku. Tam máme proudy, skutečně, víte…?

Patentový úředník zasténal, zcela nepokrytě, zamračil se a skryl obličej do dlaní. Už byl unavený, smrákalo se, chtěl domů. Už toho měl za dnešek po krk.

To je hrozný! ozvalo se chraptivě z dlaní. Dnes to bylo dvakrát perpetuum mobile, automatický nazouvač bot, rozbíječ vajíček a prostředek proti otěhotnění, pak ještě tichý sluha, který ale umí mluvit, no, a teď přibyl generátor nápadů… Prosímvás, vezměte si to a jděte, to nemá cenu!

Ale, vždyť jste se přece ještě vůbec…

Nefunguje to! Je to kravina! osopil se úředník, vyskočil, a bouchl do stolu pěstí.

Pan Wurmli taky vstal. Hlasem rozechvělým rozhořčením zakoktal: Vy… vy nezdvořilý ignorante!

Úředník se trochu zalekl. Je to šílenec, to je jisté, a má v úmyslu si stěžovat. Raději se měl ovládat.

Tak dobře, řekl smířlivě. Dejme vašemu… generátoru šanci.

Hrabal v zásuvce v hromadě papírů a jeden z nich podal vynálezci.

Taky se občas zabývám fyzikou, tady je jeden problém, to pro vás jako pro učitele fyziky bude snadné pochopit. Zkuste najít odpověď. A bude hned jasno.

Pan Wurmli vzal papír a přelétl ho pohledem.

Tedy, víte, kdyby si někdo z mých žáků dovolil mi předložit tak mizernou…

Tak dost! zvedl zase úředník hlas. Nečekám, že mě budete známkovat! Nýbrž že mi předvedete funkci vašeho vynálezu.

Vynálezce vytáhl z aktovky obroučku s dvěmi kovovými destičkami, vypadalo to jako chránič uší, a nasadil si to ne na uši, ale na spánky. Dva tenké drátky připojil na přístroj. Hned to bude!

Naklonil se nad papír a stiskl na desce nějaký spínač. Deska ožila. Pružiny mezi kolíky se začaly chvět a kmitat, kovové tyčinky zajížděly do cívek a mezi deskami kondenzátorů to jiskřilo. Pak se Wurmli zadíval na vzorce na papíře.

Aha, aha! Zajímavý problém, mumlal, zatímco přístroj vydával monotónní bzučení. Mnul si čelo, úředník netrpělivě bubnoval prsty do stolu.

Pak zablikala žárovka a pak se jasně rozsvítila. Mám nápad, vyrazil Wurmli a hned na to zazvonil zvonek.

A je to dobrý nápad, obrátil se na úředníka. Mám kompletní řešení. Máte něco na psaní?

Když mu vynálezce podal list papíru s řešením a napjatě vyčkával, úředník mlčky četl. Vynálezce zatím přístroj vypnul.

Bohužel, pane Wurme…

Wurmli, když dovolíte.

Tedy, bohužel, mé podezření se potvrdilo. Toto je absolutní nesmysl, to snad uznáte. Nejen, že se řešení ubírá jiným, zcela absurdním směrem, ale zhroutila by se celá fyzika, kdyby to bylo takhle, zvedl papír a upustil ho na desku stolu. Ne, to prostě nemohu přijmout, je mi líto.

Pan Wurmli si hryzl špičku kníru, pak prosebně řekl: Ale, možná byste si to mohl ještě jednou přezkoušet sám. Nechcete si přístroj i dokumentaci tady nechat a ještě se k problému vrátit?

Hlas mu přeskakoval. Začíná být hysterický, pomyslel si úředník, přece jen by si mohl stěžovat. Nic mi to neudělá, a budu ho mít z krku. Třeba si pro ten krám už ani nepřijde, to se stává.

Dobře, nechte to tedy tu, ještě se na to příležitostně podívám. Zastavte se tady, řekněme… za měsíc?

Vynálezce radostně souhlasil, ještě se vrátil ode dveří a ukázal na jednu páčku: Tady se to, prosím, zapíná.

Ano, všiml jsem si.

Oddechl si úlevou, uložil složku a krám do regálu a šel domů.

Pustil celou věc samozřejmě z hlavy, stejně jako desítky jiných nesmyslných vynálezů. Ale když se dozvěděl, že pana Wurmliho srazilo cestou z patentového úřadu u curyšského nádraží jedno z těch automobilových monster, která se teď všude vyrojila, a zabilo ho, přišlo mu starého pomatence líto, trochu se zastyděl a rozhodl se, že splní slib. I když si připadal jako idiot, vyjmul přístroj z regálu, nasadil si na spánky destičky a přitáhl si papír se zadáním.

Za několik měsíců dostal dopis: Vážený pane Einsteine, Váš příspěvek ´Elektrodynamika pohybujících se těles´ bude otištěn v červnovém čísle Annalen der Physik.

(c) Caper