Seděli jste už u stolu s ručním granátem?

Onehdá nás švagrová pozvala do jednoho z litvínovských restauračních zařízení. Prostředí bylo sympatické, pivo nám chutnalo, a tak jsme se sklenkou v ruce probírali události posledních měsíců, během nichž jsme se neviděli.
Pár minut před půlnocí s námi zapředl hovor jeden ze spolustolovníků. Tvrdil, že už několik let hledá se svými kamarády v okolních lesích válečnou munici, jež zůstala v zemi po Němcích.
„Ty vole, neříkej mi, že jste někdy něco vykopali,“ oponoval mu Jirka, „já jsem tu chodil víc jak dvacet let na houby a ani jednou jsem nešlápnul na minu!“Mužíček se zazubil, zalovil v ušmudlaném batohu a vytáhnul rezavý granát. Chvíli si ho prohlížel a pak ho pyšně položil na stůl mezi půllitry.
„Ježíšmarjá, dejte to okamžitě pryč,“ rozčílila se Zlata a odstrčila nebezpečnou věc od sebe.
Granát se dokutálel k popelníku, na němž odpočívaly dvě zapálené cigarety, což zase vytočilo mě. Stačil lehký kmit pravou rukou a granát doskákal zpátky k vyděšené Zlatě.
„Hele, to nemůže vybouchnout, já jsem urval pojistku,“ ujišťoval nás chlapík dobrácky a přitom vítězoslavně píchal ukazováčkem do zkorodovaného kouska železa.
Jiřík prohlásil, že to není žádná nefunkční atrapa, což jako správný záložák pozná na první pohled. Se Zlatou jsme pohrozily, že opustíme lokál, neboť nemíníme sedět s granátem u jednoho stolu.
„Dobře, tak já to uklidím,“ rezignoval hledač podivných pokladů a zbavil nás smrtelného nebezpečí, neboť onu podivnou věc vhodil zpátky do batohu.
„Hele, mám ještě něco,“ pravil o pár vteřin později. V pravačce tentokrát svíral patronu, která (na rozdíl od granátu) vypadala jako nová.
„To jsme taky vykopali dneska,“ pronesl lakonicky, „s tím by se ještě klidně dalo střílet.“
Přestože jsme se Zlatou urychleně podotkly, že mu věříme, rozbebral patronu, do popelníku vysypal střelný prach a ladně škrtnul sirkou, nejspíš aby dodal svým slovům váhu. Z vajglovače vyšlehl plamen, který láskyplně olíznul dřevěné obložení stropu. Čekala jsem, že budeme potupně vyvedeni, případně předvedeni na místní služebnu policie, avšak majitelka hospody, která byla společensky víc unavena nežli většina štamgastů, se jenom přiopile usmála a zeptala se, zda si dáme další pivo. Nejspíš byla na podobné výstřelky zvyklá.
Od vedlejšího stolu, kde opivěně mžouralo několik holohlavců, zazněl pochvalný potlesk, což novodobého zlatokopa podnítilo k dalšímu ponoření se do batůžku.
Raději jsme zaplatili a vyšli do chladné litvínovské noci…