Kdysi dávno potřeboval můj kamarád Aleš do pobočky své firmy, působící v jednom slovenském městě, přijmout sekretářku. Na inzerát, který zveřejněnil v hojně čteném deníku, odpovědělo čtyřiadvacet dívek a žen. S kolegou je všechny pozvali na konkurz a těšili se, že budou mít z čeho vybírat.
„Vieš anglicky?“ zeptal se Aleš první uchazečky o práci.
„Anglicky? Neviem!“ odvětila překvapeně, přestože znalost angličtiny byla jednou z podmínek přijetí.
Požádal ji tedy, aby napsala ve wordu pár řádek, jež jí nadiktuje. Dívčina pravila, že nemluví anglicky, natož pak tím wordem, a odkráčela.Dalších dvaadvacet přihlášených na tom bylo se svými znalostmi a dovednostmi téměř stejně. Potom vplula do kanceláře Monika. Měla dlouhé blonďaté vlasy, co neskrýval výstřih, to bylo průhledné. Anglicky sice také neuměla a do klávesnice ťukala rychlostí dvou slov za minutu, jenomže další adeptky už nebyly na skladě, a tak byla přijata.
První bodík si na své konto připsala hned v den nástupu. Alešova firma podepisovala poměrně důležitou smlouvu, neboť měla zajistit slušné zisky na delší časové období. Monika ladně vkráčela do ředitelny a zdvořile se obchodního partnera otázala, zda si dá kávu nebo čaj.
„Dal by som si čaj, lebo som smädný,“ vykoktal, neboť se k němu Monika naklonila tak, aby lépe vynikl její hluboký výstřih.
„Ovocný alebo čierný?“ usmála se.
Poodhalené vnady obchodního partnera natolik zmátly, že požádal o oba druhy. Monika se ještě jednou zářivě zazubila a potom odeběhla. Za chvíli byla zpátky. Hrnek postavila na stůl tak razantně, že z něho emigrovalo pár kapek horké vody na připravenou smlouvu. V šálku plavaly dva pytlíky: jeden s ovocným a druhý s černým čajem…
O pár dní požádal Aleš svoji zánovní podřízenou, aby mu zavolala taxi, protože se potřeboval rychle dostat do Hviezdoslavovy ulice na pracovní schůzku, kterou by jinak nestihnul.
„Taxi je pristavené, pán vedúci,“ zavrkala o pár minut později. Aleš vyběhl na ulici, ale ať se rozhlížel sebevíc, drožku nikde neviděl.
„Moniko, můžeš mi říct, kde je ten taxík?“ zařval vztekle, když se vrátil do kanceláře. Podívala se na svého živitele s nevinným výrazem v oku.
„Kde by bol? Predsa v tej Hviezdoslavovej, ako ste chceli, šéfko!“
Když nastala doba dovolených, debatoval Aleš se svým kolegou o tom, že by nebylo špatné zajet si na týden k moři a potápět se.
„To by sa mi páčilo, chcela by som ísť s vami,“ špitla Monika a vypnula zajímavě formovaný hrudníček.
„Ty s náma jet nemůžeš, protože by ses nepotopila. Máš totiž dutou hlavu!“ odsekl jí kolega, anžto ho ten den něčím vytočila.
„Rada by som vedela, prečo by som sa nemohla potápať,“ vyprskla dotčeně, „veď by som si požičala neoprén!“
Monička perlila v každé roční době a zaměstnaná byla v podstatě jenom díky tomu, že s ní byla občas legrace. Jenomže potom dvakrát uhradila fakturu na několik set tisíc slovenských korun a rázem bylo po legraci. Aleš se s ní musel rozloučit.
A proto vám radím: vybírejte si své podřízené pečlivěji!
Spájame nespojiteľnéNiekto z koalície zaregistroval, že poslankyňa beňová je atraktívna aj z plackami (tu) preto musím uznať, že šikovnou formou sa snaží vryť do pamäti národa, že moniky sú krepé (tu). Keďže národ si nenechá nič nikam vryť táto aktivita bude neúspešná.
Tiež rozmýšľam,že začnem s potápaním, aj keď nie som sekretárka a blond len miestami, ale transparentné materiály nosím celkom rada.. S dutou hlavou by problém nebol, zobrala by som dole viac železa. Problém je, že CMAS kurz časovo nestíham a PADI nie je pre mňa dosť in, navyše, tie neoprény, čo u nás predávajú, majú nepekné farby a strihy. Minule sa ma síce jeden inštruktor pýtal, či nechcem vyskúšať deep divera a pritom sa nejako podozrivo usmieval, ale tá moja slabá angličtina… :))
Dík…… za reakci. :o))Podobné Moniky samozřejmě běhají všude po světě a nemusí to zrovna být blondýny (jako v tomto případě). ;o)
Pěkná historkaKoukám, že jsem udělal moc dobře, že jsem si tvůj hlodník šoupnul do oblíbenejch. Každý ráno tady čerpám energii na celej den. :-)) Jen tak dál!!!
Pánboh zaplať za Moniky,popri ktorých je každá normálna žena pokladaná za výnimočne inteligentnú :)))
Pánboh zaplať za Moniky…… avšak nesmíme zapomínat i na naše mužské protějšky. ;o) Kdysi dávno jsem měla kolegu, který měl štěstí, že za komančů musel být každý zapojen do pracovního procesu. Docela by mne zajímalo, kde skončil, anébrž ona Monika má několikanásobně vyšší IQ. Na Smíchově měl naložit v tiskárně knížky a dovézt je do Knižního velkoobchodu, který sídlil v Ostrovní ulici na Praze 1. Měl to napsané na dodáku i s celou adresou. Ještě mu povídám, že je to za rohem (dělali jsme tenkrát na Národní třídě). Kýval hlavou, opakoval "Jo, za rohem, dyť nejsem blbec!" Vyrazil v osm ráno a zpátky byl až v pět odpoledne. Ptala jsem se ho, kde byl tak dlouho a on se rozčiloval, že ty vůbec knížky nechtěli, jak prý jsme to debilně domluvili, že musel na ty kretény řvát, aby si to převzali a nemusel to vézt zpátky. Kouknu na dodák a tam bylo v kolonce přijal razítko brněnské tiskárny! Sice jsme v ní tehdy pár publikací nechali vytisknout, ale proč jel ten blboun s plným autem tam a ne do Knižního velkoobchodu, to nebyl schopný nikomu vysvětlit. Benzín, který zbytečně projel, dostal k úhradě a šel si hledat nové místo. Ředitel mu tenkrát do posudku napsal, že je obětavý a pečlivý…
Dva pytlíkyTedy ty dva pytlíky v jednom hrníčku – to je strašný! :-)))
Blbost je věčná živitelkaDobrý, taky znám jednoho chlápka (mimochodem, parazituje se svou ideální polovinou na dobře prosperující firmě), jenž se nabídnul, že zajede s nějakými lejstry do Prahy a nechá je tam (když to musí být) na patřičných místech podepsat. Druhý den se natřásal ve firmě a když se ho šéf (druhý majitel firmy, ale na rozdíl od něj těžce pracující) zeptal, tak ukaž ty podepsané papíry, tak se práskl do čela se slovy: "Ježíš, ty jsem jak na sviňu nechal v Brně."