Stroj času

Bylo deset večer, čtvrtek 24. června 1999. Stál jsem před Eviným domem a v kapse lovil klíče. V pondělí jsem musel na několik dní služebně mimo naše město. Měl jsem tam být do pátku, ale nakonec byla práce jen na čtyři dny. Snažil jsem se Evě zavolat, že se vrátím dříve, jenže v práci už nebyla, proto jsem se rozjel rovnou za ní. Konečně cvakl zámek a vchodové dveře se otevřely.

Po schodech jsem vyběhl do prvního patra. Tiše jsem odemkl, abych Evu nevzbudil, kdyby už spala a vešel jsem do předsíně. V obýváku se svítilo. Slyšel jsem tlumené hlasy. Jeden patřil Evě, druhý jsem neznal. Přikradl jsem se opatrně ke dveřím.
„Dáš si ještě skleničku?“ zeptal se muž. Aniž bych čekal na odpověď, vzal jsem za kliku a vrazil dovnitř. Vedle Evy seděl asi třicetiletý tmavovlasý frajírek v rozhalené košili. Pod orlím nosem se mu chabě rýsoval prořídlý knírek. Na konferenčním stolku stála zpola vypitá lahev červeného a dvě skleničky. V popelníku doutnala cigareta. Já jsem chodil kouřit na balkón, aby Evě nenačichly záclony. Najednou jí kouř nevadil. Oba sebou překvapeně trhli a zmlkli. Ticho prolomila Eva.
„Jé, Dušane, ty už ses vrátil? Vždyť jsi měl přijet až zítra!“
Nic hloupějšího z ní vypadnout nemohlo. Frajírek se líně natáhl po lahvi a dolil skleničky.
„To je můj bratranec Tomáš,“ řekla Eva klidně, „náhodou je tady ve městě, tak se zastavil.“
V životě se přede mnou o žádném Tomášovi nezmínila. Jednou mi sice něco povídala o tetě z Moravy, ale podrobnosti už jsem zapomněl. Teď se jí asi tetička náramně hodila.
Frajírek vstal a podával mi ruku. Vrazil jsem ruce do kapes. Blbce ze sebe dělat nenechám!
„Evo, prosím tě, nech toho,“ vyštěkl jsem znechuceně.
„Dušane, snad si nemyslíš, že…?“ Eva se pobaveně rozesmála.
Orlí nos se k ní přidal. Pořád ještě stál, ruku napřaženou na pozdrav. Cítil jsem, jak mi na hlavě raší parohy. Přestal jsem se ovládat. Moje pravačka vystřelila a přistála na frajírkově bradě. Nestačil zareagovat. Vytřeštil oči a poroučel se na sedačku. Z kapsy jsem vytáhl klíče od bytu a hodil je na zem.
„Hodně štěstí, Evičko!“ Musel jsem pryč. Eva se za mnou rozeběhla a v předsíni mě chytila za ruku.
„Dušane, neblbni, vrať se…“ Odstrčil jsem ji.
„Mezi námi je konec, rozumíš!“ zařval jsem a přitom jsem udělal něco, čeho jsem hned litoval. Dal jsem Evě facku. Rozbrečela se.
„Dušane, to všechno je nesmysl. Jak sis mohl myslet, že bych…“ Zbytek věty se utopil v jejích slzách.
Zkoprněle jsem na ni zíral. Proboha, co jsem to udělal? Co když opravdu nelže? Nikdy jsem přece neměl sebemenší důvod jí nevěřit!
Eva seděla na botníku, hlavu položenou v dlaních, a plakala. Bylo mi hrozně. Všechno hezké, co kdy bylo mezi námi, jsem během chvíle zničil. Je konec. Zbaběle jsem prásknul dveřmi, vyběhl jsem před dům a nastartoval auto.
Asi hodinu jsem bezmyšlenkovitě jezdil po městě. Pak jsem uviděl malou hospůdku. Bylo půl dvanácté, na obloze ani hvězdička, prostě tma jako v pytli. Osvětlený štít visící nade dveřmi působil jako magnet. Dostal jsem nepřekonatelnou chuť něčeho se napít, proto jsem zaparkoval a vešel dovnitř.
Ovanul mne pach vyčpělého piva a neudržovaných záchodků. Přesto bylo všude obsazeno. Jenom vedle výčepu byla volná židle u stolku pro dva. Seděl tam pomačkaný, asi šedesátiletý třasořitka, a upřeně zíral na nedopitou sklenici piva.
Přisedl jsem si. Nejprve jsme oba tiše srkali ze svých půllitrů zlatavý mok, teprve při třetím pivu jsme se dali do řeči. Abych si ulevil, začal jsem mu vyprávět, co se mi přihodilo a jak rád bych vše vrátil zpátky, kdyby to šlo.
Chvíli mlčel a potom sotva slyšitelně řekl: „Jestli chceš, tak můžeš. Vynalezl jsem totiž stroj času.“
Umíte si asi představit, jak vypadala moje reakce. Jsem na hospodské žvásty zvyklý, ale aby mi někdo vykládal, že sestrojil stroj času – no, to se mi tedy ještě nestalo. Můj smích podivína kupodivu neurazil.
„Počkej,“ pokračoval zase tím tichým hlasem, „já to myslím smrtelně vážně. Jestli mi nevěříš, tak pojď se mnou.“
Měl jsem v sobě už hezkých pár piv, a tak jsem zaplatil a vyšel ven. Asi deset minut jsme mlčky klopýtali tmou, než jsme došli k domu, kde bydlel.
V jeho dvoupokojovém přízemním bytě byl nepředstavitelný nepořádek. Jako kontrast působila plechová krabice, asi metr šedesát vysoká a stejně tak široká, natřená jasně žlutou barvou. Na jedné straně měla úzká dvířka s malým kulatým okýnkem, na boku se zvedal panel s několika tlačítky a displejem. Údajný stroj času byl pomocí kabelu propojen s počítačem.
Muž ho zapnul a po dlouhé době znovu promluvil: „Musím tě upozornit na jednu důležitou věc. Podle mých výpočtů se můžeš vrátit jenom do doby, v níž jsi skutečně fyzicky existoval. Tedy nejdál do okamžiku, kdy ses narodil,“ dodal vážně.
„Ale tak daleko nechci,“ odpověděl jsem a bral to stále jako neškodnou hru bláznivého podivína. „Mně úplně stačí vrátit čas,“ podíval jsem se na hodinky, „o stoosmdesátpět minut.“ Tou dobou jsem přijel k Evě.
Muž pokýval šedivou hlavou a otevřel dvířka. Objevila se drobná dřevěná stolička, jinak byla krabice prázdná.
„Tak si sedni a zavři oči,“ nakázal. Hra mne začínala bavit. Proč neudělat tomu sušinkovi radost? A tak jsem si sedl. Dokonce jsem i zavřel oči.
Sotva zaklapl zámek, zatočila se mi hlava. Asi jsem to s tím pitím dneska přehnal, pomyslel jsem si a oči rychle otevřel. Ke svému úžasu jsem zjistil, že už nesedím v té zářivě žluté krabici, ale stojím před Eviným domem.
Bylo deset večer. V kapse jsem nahmatal klíče, odemkl jsem a po schodech vyběhl do prvního patra. Když jsem vešel do předsíně, uslyšel jsem z obýváku dva hlasy. Evu jsem poznal hned, druhý hlas patřil muži. Když se nabídl, že jí doleje skleničku, vrazil jsem dovnitř.
Eva sebou překvapeně trhla, stejně jako její svalnatý společník, z jehož obličeje trčel orlí nos. Zátiší s nedopitým červeným vínem a skleničkami halila do modrého dýmu cigareta položená v popelníku.
„Jé, Dušane, ty už ses vrátil? Vždyť jsi měl přijet až zítra,“ řekla Eva nevinně. „To je můj bratranec Tomáš, náhodou je tady ve městě, tak se zastavil.“
Muž vstal a podával mi ruku. Chtěl jsem mu s ní potřást, ale místo toho jsem vrazil ruce do kapes.
Slyšel jsem, jak říkám: „Evo, prosím tě, nech toho!“
Oba se rozesmáli. „Dušane, snad si nemyslíš, že…?“ Znovu vyprskla smíchy.
„To víš, že ne,“ blesklo mi hlavou, protože jsem si vzpomněl, že mi kdysi o Tomášovi vyprávěla. No, jasně! Byl černou skvrnou rodiny. Po dokončení studií se nehodlal vrátit zpátky na Moravu a zůstal v Praze.
Aniž bych to měl v úmyslu, přistála moje pravačka na jeho bradě. Z kapsy jsem vytáhl klíče, hodil je vztekle na zem a vyběhl jsem z obýváku. Předtím jsem Evě popřál hodně štěstí.
V předsíni mne dostihla a prosila, ať se vrátím. Bylo mi jí líto, ale odstrčil jsem ji.
„Mezi námi je konec, rozumíš!“ zařval jsem a potom jsem jí dal facku.
Rozbrečela se. „Dušane, to všechno je nesmysl. Jak sis mohl myslet, že bych…“
Vždyť já si to nemyslím, křičel jsem ze všech sil někde uvnitř. Chtěl jsem ji vzít do náruče, políbit a omluvit se. Neznámá síla mne ale donutila prásknout dveřmi a vyběhnout před dům.
Téměř hodinu jsem jezdil po městě sem a tam, až jsem přijel před jednu malou hospůdku. Už jsem ji znal. Osvětlený štít zval dovnitř.
Vystoupil jsem z auta a chvíli stál mlčky
ve tmě. Pak jsem se chtěl otočit, vrátit se k Evě a poprosit ji o odpuštění. A
le nohy mne nesly rovnou k oprýskaným dveřím. Proti své vůli jsem vzal za kliku a vešel dovnitř. Přivítal mne puch zvětralého piva a zanedbaných pisoárů. Všude bylo obsazeno, jenom vedle výčepu byla volná židle u stolku pro dva. Seděl tam malý, pomačkaný mužíček, asi tak šedesátiletý.
Přistoupil jsem k němu a s hrůzou si uvědomil, že za pár hodin znovu prožiji část čtvrtka 24. června a pak znovu prožiji část čtvrtka 24. června a pak znovu… Nebylo návratu.

(c) Yfča 2001