Každý máme nějakou tu slabinu, pokud jde o paměť. Nikdo zkrátka není dokonalý. Například moje maminka si nepamatuje čísla. Zatímco já mám cifry ve své makovici pečlivě uložené a srovnané a díky tomu vím, kdy má kdo z příbuzných narozeniny, dovedu zarecitovat jejich rodná čísla a poznávací značky přibližovadel, stejně tak i telefonní čísla, na nichž jsou k zastižení, má moje rodička nepořádek i v ročnících narození svých nejbližších. Navíc jí všechna auta připadají úplně stejná, rozlišuje je v podstatě jen podle barev.
Díky tomu občas dochází k zajímavým situacím. Pamatuji si živě na návštěvu u lékaře v době, kdy jsem ještě byla žákyní základní školy. Sestra mi tenkrát vypisovala kartu, neboť šlo o první ošetření. Jakmile se propracovala ke kolonce, do níž měla zapsat moje datum narození, nadiktovala jsem jí den, kdy jsem se prodrala na svět.
„Co to povídáš?“ podivila se moje máť. „Vždyť ses narodila v roce 1956!“ Potom se obrátila na sestru a s úsměvem ji požádala, aby údaj opravila.
„Mami, narodila jsem se o rok dřív,“ řekla jsem tiše. „Fakt …“
Sestřička však přepsala pětku na šestku a důrazně mi vysvětlila, že moje matka asi bude lépe vědět, kdy jsem se jí narodila.
Chabě jsem zaprotestovala, tentokrát hlasitěji, avšak byla jsem umlčena i panem doktorem.
Po příchodu domů jsem vyhledala rodný list a utíkala jsem s ním za mamušou.
„Podívej se, mami, měla jsem u toho doktora pravdu!“ vyhrkla jsem dotčeně. Ukazováčkem jsem přitom píchala do příslušné kolonky tak vehementně, že jsem málem protrhla papír.
„No … vidíš, jak jsou blbý!“ konstatovala moje maminka klidně a tím byla celá záležitost vyřízena.
Správné datum mého narození se na kartě u onoho lékaře objevilo až o tři roky později, když mi byl vydán občanský průkaz. Jím jsem mohla správný rok konečně dokladovat.
Navíc byla moje maminka občas podezřívána z vykrádání vozidel, neboť se vrhala na auta podobných barevných mutací. Jednou, když jsem ještě bydlela na Invalidovně a chystaly jsme se spolu kamsi odjet, šla mamuška na parkoviště o pár minut dřív. Z okna jsem pobaveně sledovala, jak se snaží klíč, jenž měla s sebou, narvat do zámku všech aut stejné nebo podobné barvy jako moje tisícovka. Rychle jsem seběhla dolů.
„Mami, to není naše auto!“ vykřikla jsem ve chvíli, kdy neúspěšně zápolila se zámkem sousedova trabantu.
„Není? Vždyť vypadá úplně stejně!“ zvolala s úžasem v oku.
„Vždyť je to traboš,“ povídám.
„Opravdu? Asi mě spletlo, že jsme ho kdysi chtěli koupit,“ odvětila. „To je stejně jenom kvůli tobě, protože parkuješ pořád jinde!“ Musela jsem se hluboce zastydět.
Maminka má také nepořádek v příjmeních. Kdysi s námi na patře bydlel jakýsi pan Sázavský. Maminka ho obvykle oslovovala jako Břeclavského, Šumavského či Náchodského. Měl naštěstí smysl pro humor, a tak ji vždy pobaveně upozorňoval, že má v občance napsáno něco zcela jiného.
„Ježíšmarjá,“ říkávala moje máť, „vždyť já přece vím, jak se jmenujete. Promiňte mi to. Sama ani nevím, pane Šumavský, proč se mi to vaše příjmení pořád plete …“
Jak už jsem řekla, čísla mi problémy nedělají. Kromě dat a telefonů si pamatuji například i IČa svých chlebodárců nebo důležité paragrafy nejrůznějších zákonů. Vyznám se také v přibližovadlech, proto nelezu do cizích aut. Mám však jinou úchylku, jíž moje maminka naopak nedisponuje: nepamatuji si ksichty. Jsem asi dysksichtik.
Projevuje se to tím, že občas s někým přátelsky pohovořím a během hovoru vůbec nevím, o koho jde. Někdy alespoň tuším, že je to kdosi, s nímž jsem změřila síly v kuželkách, potkala ho na cestách naší lodí, nebo jsme spolu byli zaměstnáni ve stejné firmě. Avšak většinou si vůbec nevzpomenu, odkud onu osobu znám. A pokud si to (zcela výjimečně) uvědomím, jméno si stejně nevybavím. S trochou nadsázky mohu říci, že i svého muže jsem mohla přesně identifikovat až po několika letech společného života.
Přiznám se, že je mi během hovorů s „neznámými“ tvářemi trapně. Odpovídám na dotazy týkající se zdraví a konání mých nejbliších, sama však podobnou otázku nemohu ze zdvořilosti položit, neboť si nejsem schopna vybavit, zda onen cizák vůbec nějakou rodinu má.
Pokud na ulici zaslechnu „Dobrý den!“, zamumlám ono sousloví také, i když se nakonec ukáže, že patřilo někomu jinému. Nerada bych totiž byla podezírána z toho, že nosím frňák v oblacích a na pozdravy známých a přátel neodpovídám…
DysksichtikYfčo, nádherný slovo. :-)) Taky si občas nemůžu hned vzpomenout, kdo to je, ale za pár vteřin se mi v hlavě rozsvítí. Zase jsi mě pobavila. 🙂
Vydej ty svoje hlody knižně. Umíš hezky vyprávět. :))) Já si zase nepamatuju telefonní čísla. Kdybych ztratila mobil, tak se snad nedovolám ani domu. :))
250000. návštěvníkHeč, 250000. návštěvník jsem JÁ!
Hani…… k jubilejnímu 250 000. přístupu blahopřeji. :o) Nech mi ve vzkazech svůj mail. Pokud bys chtěla, pošlu ti svoji neknihu „Ptákoviny“, kterou jsem před pár roky docela úspěšně prodávala na webu Neknihy. Snad ti udělá radost… ;o)
Teda Yfčo…nemáme my společného dědečka ? Nebo někoho takového ? Pamatuji si všechny možné voloviny, jako třeba moje telefonní čísla tak, jak se postupně přečíslovávala od roku asi tak 1975 doteď, ale ty ksichty, ksichty teda zásadně ne.Ale kdy by jen ksichty! Já si nepamatuji ani obličeje! A nejtrapnější je, když si domluvím schůzku s OOP a za týden ji nemohu poznat! Naštěstí se zatím každá přihlásila sama!
to je divný, mi to ukazuje teprve 247 410 návštěv….
aha, nesmím taky věřit TopListu, ale počítadlu. Sorrka =)
corky…… hlodat jsem začala 13. 1. 2004, TOPlist počítá až od 5. 2. 2004, proto je tam menší číslo… ;o)
Kráťo…… společné příbuzné nemůžeme vyloučit. Moje babička (z maminčiny strany) byla z devíti dětí, dědeček jen ze tří. Pokud vaši příbuzní pocházejí z Vyžlovky a přilehlého okolí, je podezření na příbuzenství možné.Čo je to také OOP? Já vím, že se ta zkratka běžně používá pro objektově orientované programování nebo osobní ochranné prostředky… ale vaše zkratka asi bude znamenat „ochotně ohmatávající pracovnici“… ;o))
Dostala jste mně, Yfčo !Dobře jsem se zasmál nad Vaším posledním vysvětlením mé zkratky. A dokonce se dá říci, že přihořívá ! Tím OOP byla totiž myšlena Osoba Opačného Pohlaví. Přece jsem nemohl natvrdo napsat: Když si domluvím rande s nějakou paní …Přiznávám se, že netuším, kde je Vyžlovka. Ale naše společné kořeny mohou být z mnohem dávnějších časů, než časů našich dědečků. Co když třeba nějaká moje prapra byla sestrou Vašeho nějakého prapra …
To jsem ale debil !V poslední větě jsem vynechal to podstatné … Tak tedy, myslel, ale nenapsal jsem: Co když třeba nějaká moje prapra byla sestrou Vašeho nějakého prapra v době třicetileté války …
Kráťo…… Vyžlovka je asi třicet kilometrů od Prahy směrem na Kostelec nad Černými lesy. Asi příbuzní opravdu budeme, anébrž i já si občas povzdychnu: „Bože, to jsem ale debil!“ ;o)))
A co teprve kantořiPředstavte si, že jste kantor, potkáte nějaký „ksicht“ a on se k vám třeba i družně hlásí. A vy přemítáte: Známý? Soused? Student z předchozí školy? Student od nás ze školy? Nebo ho snad JÁ PRÁVĚ TEĎ už druhým rokem učím ???!!! To jsou chvíle… !!!
Yfčouž asi půl roku pravidelně sleduju tvoje hlody, je to fajn odreagování (nejen) od práce. Stejně jako ty si vždycky zaboha nemůžu vzpomenout, s kým to zrovna mluvím. Nicméně mi ale v paměti uvízla adresa K pařezu (č.p. si nevzpomínám), Vyžlovka, a to z dob mého působení ve složkách vojenských v kasárnách Dejvických. Dotyčný byl spolubojovník z roty, ale kdybys mě zabila, jméno si nevybavim. Zdravím do Vyžlovky a přeju hodně zdraví a inspirace do nového roku.
Martine…… díky za pozdrav i za přání. Jen musím upřesnit, že já nejsem z Vyžlovky, jen odtamtud pocházela moje babička z maminčiny strany a díky tomu tam mám pár příbuzných. ;o) I tobě přeji do nového roku 2006 vše nej! :o)
Na gymplu jsme kdysi měli profesora, co byl taky těžkej dysksichtik (dobrej výraz jsi vymyslela). Celý čtyři roky si pletl naše jména. Párkrát dokonce napsal známku někomu jinýmu. Byl si toho že zapomíná ksichty vědomej, ale my taky. Tak jsme toho využívali a několikrát jsme úspěšně reklamovali svoje známky zapsaný v třídním klasifikačním archu. :)))
Vildo…… však já jsem kdysi koketovala s tím, že bych šla učit na ekonomku (ekonomiku a podobné zbytečnosti), avšak zejména kvůli své dysksichtii jsem od toho upustila… ;o)))
DysksichtikYfco, diky. Konecne vim, ze je to vlastne nemoc a co mam za diagnozu. Blby je to, ze se to neda lecit. :))))
Tome…… a já jsem zase ráda, že v tom nejedu sama… ;o))