U baru v naší loděnici na Staré plavbě seděli Martin s Majkou. Za chvíli se přiběhl občerstvit i jejich pětiletý syn David, který svou hyperaktivitou ničí okolí stejně úspěšně jako moje dcera.
„Jen počkejte, až ta vaše neřízená střela půjde do školy,“ strašila jsem je, „to si teprve užijete!“
Majka prohlásila, že už raději začíná Davida učit počítat a psát, aby měla jistotu, že bude něco umět, neboť má silný dojem, že paní učitelka nepřežije ani seznámení s jejím synátorem.„Ty už umíš počítat?“ obrátila jsem se na Davida.
„On je na matiku fakt dobrej,“ pravila Majka pyšně dřív, než mi stačil odpovědět a vyzvala ho, aby spočítal kolik je jedna a jedna.
„Jedenáct,“ vyštěkla jsem. David můj výsledek opakoval, což vedlo k tomu, že se do čela jeho máti nastěhovala hluboká vráska.
„Jedna a jedna jsou dvě! Ivo, neblbni ho,“ zaprosil Martin.
„Kolik je jedna plus tři?“ zahučel vzápětí na svého nadějného potomka.
„Třináct,“ napověděla jsem.
„To je blbě, Davídku!“ zařvala Majka nešťastně.
„Máš pravdu,“ zašeptala jsem, „osm je správně.“
David po mně hodil opovržlivým pohledem a vítězně vyhrknul: „Deset!“
Když jsem byl dítě, tak mě občas hlídala teta, která mě učila sprostý slova. Maminka s tátou byli z toho vždycky na mrtvici, protože jsem se samozřejmě hned po návratu domů pochlubil, co nového umím. 🙂 Naši si samozřejmě přede mnou dávali na pusu pozor. Takže tohle narušování výchovy asi bude dost rozšířený. :-))
Minula ses povoláním – měla jsi být kantorkou. :-))
Ja bejt na jejich miste, tak te zabiju!!!!!!!! :))