Jelikož je moje Kačaba od útlého věku taktéž hyperaktivní a občas vyvádí kousky, jimiž dokáže vytočit i toho největšího flegmatika, postrašila ji kdysi dávno moje maminka sdělením, že se brzy dostane do polepšovny.
Hlášku své rodičky jsem samozřejmě zneužila. Několikrát jsem vytáčela imaginární číslo ve chvíli, kdy moje dceruška obzvlášť řádila. Okamžitě ji to zklidnilo. Jednou jsem ji ale přistihla u telefonu. Ukazováčkem píchala do tlačítek a tvářila se strašně důležitě.
„Kam voláš?“ otázala jsem se zvědavě.
„Do polepšovny,“ vyhrkla. „Táta si zase nedal boty do botníku!“
Pochopila jsem, že jsem s polepšovnou skončila. Ovšem záhy jsem dostala geniální nápad. V Libni je zastávka s nádherným jménem: Vychovatelna. Když měla Kačaba ve svých čtyřech letech opět jeden ze svých superdní, oblékla jsem ji a řekla, že do toho ústavu, kde vychovávají zlobivé děti, rovnou pojedeme.
Nejprve se zarazila, ale už cestou k tramvaji nakopla každý kámen jako obvykle a vesele si prozpěvovala. V tramvaji se potom (naštěstí neúspěšně) snažila zatahat za vlasy důchodkyni sedící před námi. Prostě žádná změna k lepšímu.
Obrat nastal až ve chvíli, kdy se z amplionu ozvalo: „Bulovka. Příští stanice Vychovatelna.“
„Maminko, pojď honem ven, já už budu hodná,“ zapištěla na celý vagón a hrnula se k východu.
Inu, vystoupily jsme tedy. Blažený pocit vítězství mne opustil ve chvíli, kdy jsme dorazily zpátky do Holešovic. Moje roztomilá dceruška vkročila do louže, jež se nám postavila do cesty, zakopla a svými růžovými šatičkami ji vytřela téměř do sucha…
Vytrženo z Yfčina internetového deňýčku – duben 2003
🙂Asi už bude pořád taková:))