Ráno jsem opět musela zvýšit svůj jemný hlásek. Káťa se totiž na můj vkus až moc dlouho vypravovala do školy. Když odbilo půl osmé a ona ještě nestála v předsíni v pozoru, křikla jsem na ni, ať sebou hodí.
Zamumlala si pro sebe „Buď zticha!“, což ovšem moje vycvičené čidlo sluchu zaregistrovalo. Slyšel to i Jirka, který vystartoval, dal Kátě symbolický políček a zařval: „Jak to mluvíš s maminkou!?! Co si to dovoluješ?“ Moje potěšení z toho, že se mne zastal a drzou dceru okřikl, však vzápětí zničil další větou: „Buď zticha se neříká. Ty nevíš, že se říká drž hubu?“. Deset let mé usilovné výchovné práce bylo rázem vniveč. Už se těším na založení telefonické linky pro týrané rodiče. Budu často volat…
Vytrženo z Yfčina internetového deňýčku – listopad 1999
Hezky 🙂 ale tohle uz mate na svych strankach a taky na Totemu …
Pro LenuTo je pravda. Je to zcela jistě ještě i na dalších stránkách. Ale ne každý zabloudí do Osvěžovny, případně na Totem… atd. jako Vy. ;o)
ahoj Yfčo, jo úplně s tebou cejtím. Jinak se fakt bavim.Čogo zítra.Nandáme jim to viď.:O)