V článku „Zvrhlá
soutěž: Tipuj zemřelé!“ informují Mojenoviny.cz o tom, že je možné si
na internetu vsadit na úmrtí celebrit. Jde nejspíš o „Krabici živých“, jejíž
pravidla najdete tady.
Jste-li registrovaným uživatelem serveru Lopuch.cz, můžete se tipování osobně
zúčastnit. Stačí kliknout. Myslíte si, že jde o černý humor? Nebo je to podle vás morbidní nápad?Pokračovat ve čtení
Archiv pro měsíc: Leden 2004
Nepřekážejte svým nadějným potomkům!
„Mami, nemohla by sis z mýho pokojíčku odstěhovat počítač a tu skříň se šanonama k sobě do ložnice?“ otázala se mne Kačaba.
„Proč?“ podivila jsem se.Pokračovat ve čtení
Nevychovanec nevychovanej
Nastoupila jsem do značně přeplněné čtrnáctky a propasírovala se k tyči vedle prostředních dveří. Vedle mě stál proplešatělý padesátník, na jehož břišním profilu bylo vidět, že miluje pivo. Ostatně, bylo to i cítit. Jelikož si to řidič šinul po kolejích rychlostí, za niž by se nemusel stydět ani Niki Lauda, házelo to s námi na všechny světové strany. A tak se stalo, že pivař několikrát nechtěně pohladil svým pupkem nevrle se tvářící babiznu, která dřepěla pod ním na sedadle pro invalidy.
„Musíte do mě pořád vrážet, chlape jeden nevychovanej?“ zařvala a probodla ho smrtícím pohledem.
Podíval se na ni, zhoupnul se tak, aby ji svým břuchem znovu zasáhl a potom klidně opáčil: „Nevychovanej? Já? To jste vy, pani! Vás doma neučili, že máte pustit sednout těhotnýho?“Pokračovat ve čtení
Z deňýčku týraného rodiče XV.
Jelikož je moje Kačaba od útlého věku taktéž hyperaktivní a občas vyvádí kousky, jimiž dokáže vytočit i toho největšího flegmatika, postrašila ji kdysi dávno moje maminka sdělením, že se brzy dostane do polepšovny.
Hlášku své rodičky jsem samozřejmě zneužila. Několikrát jsem vytáčela imaginární číslo ve chvíli, kdy moje dceruška obzvlášť řádila. Okamžitě ji to zklidnilo. Jednou jsem ji ale přistihla u telefonu. Ukazováčkem píchala do tlačítek a tvářila se strašně důležitě.Pokračovat ve čtení
Babi, a až vyrostu, budu mít taky takový veliký prsa?
V tramvaji dřepěla na sedadle přede mnou asi šedesátiletá žena s vnučkou předškolního věku. Holčička celou cestu komentovala zajímavosti, které viděla oknem.
U tržnice se na svoji prarodičku dlouze zahleděla a změnila téma: „Babi, a až vyrostu, budu mít taky takový veliký prsa?“Pokračovat ve čtení
Z deňýčku týraného rodiče XIV.
„Káťo, můžeš mi vysvětlit, proč nenosíš podprsenku, když jsi ji tak nutně potřebovala?“ zeptala jsem se přísně své lehce vyvinuté dcerušky. Nedávno totiž požadovala, abych její intimní šatník vyšperkovala hned dvěma kousky (to jsem samozřejmě coby chápající matka učinila).
Pokračovat ve čtení
Jak úspěšně narušovat výchovný proces jiným rodičům
U baru v naší loděnici na Staré plavbě seděli Martin s Majkou. Za chvíli se přiběhl občerstvit i jejich pětiletý syn David, který svou hyperaktivitou ničí okolí stejně úspěšně jako moje dcera.
„Jen počkejte, až ta vaše neřízená střela půjde do školy,“ strašila jsem je, „to si teprve užijete!“
Majka prohlásila, že už raději začíná Davida učit počítat a psát, aby měla jistotu, že bude něco umět, neboť má silný dojem, že paní učitelka nepřežije ani seznámení s jejím synátorem.Pokračovat ve čtení
Nevěnovat se dítěti je týrání!
Moje stářím znavené oko upoutaly plakáty, které kdosi nechal vylepit na dveře soupravy metra, jíž jsem cestovala. Autor akce chtěl pravděpodobně probudit v nezodpovědných rodičích zodpovědnost vůči vlastním dětem a navíc i pozitivně rozjitřit jejich city. Na jednom z plakátů se vyjímal obří nápis, jenž hlásal, že „NEVĚNOVAT SE DÍTĚTI JE TÝRÁNÍ“, což ve mně okamžitě vyvolalo hlodavý pocit provinění.
Moji duši zaplavila nejistota, zda o Kačabu pečuji vskutku dostatečně. Jsem sice mrcha, ale svoje jediné dítě nehodlám mučit nevšímavostí!Pokračovat ve čtení
Z deňýčku týraného rodiče XIII.
Nechtělo se nám vařit, proto jsme zaskočili do Rustiky na večeři. Během čekání na jídlo jsme listovali denním tiskem. „Tati,“ ozvala se Káťa, „tady píšou, že sameček osmáka degu, když touží po samičce, vydrží celej den řvát. To ty taky, viď!?!“Pokračovat ve čtení
Kabát z deky (vyprávěnka z dob mého mládí)
Bylo mi patnáct, rodiče svízelně spláceli půjčku na nové embéčko, proto jsme penězi zrovna neoplývali. Šetřilo se, kde se dalo, hlavně na oblečení. Jelikož jsem rostla rychleji než prašivka v lese, neměla jsem s příchodem zimy co na sebe.
„Heleno, nic nekupuj, stejně nemáte prachy. Já dám Ivaně pod stromeček novej kabát,“ zavolala jednoho chladného prosincového dne babička mojí mamince. Tatínkova rodička nás nákladnými dary nikdy nezahrnovala, proto jsem o jejích slovech pochybovala.
Pokračovat ve čtení