Mám tatínka. Na tom není nic neobvyklého. Můj tatínek měří skoro dva metry a když si stoupne na váhu, její ručička ukazuje nepatrně nad 100 kilo. Můj tatínek je velice slušný pán, který sprostá slova používá pouze v případě, že vidí soudruha Biľaka. To i vidí rudě a říká něco o …, ale o tom nechci psát. Můj tatínek nikdy v životě nic neukradl – jenom jednou se vsadil a protože prohrál, šel v noci na lup. Kradl na státním socialistickém poli brambory. Nakopal dva pytle, hodil je do auta a celou zimu nemusel se svou ženou tuto užitečnou plodinu kupovat. Ale ani na tom není nic divného – mnoho z nás má tatínky a mnozí z našich tatínků občas loupili brambory. Není to sice nic chvályhodného, ale za socialismu se děly mnohem horší věci.
Můj tatínek má bratrance. V rodině mu nikdo neřekne jinak než strýček Katastrofič. Katastrofič měří tak 170 cm a váží sotva 70 kilo. A když viděl, že táta má zadarmo brambory, řekl svojí ženě Marušce: „Hele, Majdo, když má on brambory a jel pro ně kolik kilometrů daleko, já je nakradu na poli, které máme hned za zahradou.“ Teta Majda sice trošku brblala, že je to blbost a že Katastrofič nemusí mít z každého hovna špičku, ale strejček si mlel to svoje, až teta rezignovala.
Byla půlnoc a dobře hlídané pole. Všude vůkol však černočerná tma a ať se hlídači namáhali sebevíc, nic než tmu nemohli vidět. Jejich psi sice mohli zloděje vyčuchat, ale jako správní socialističtí psi toho neměli zapotřebí, a tak poklidně spali hlídačům u nohou. Katastrofič nechtěl loupit přímo za svou zahradou, proto se vydal doprostřed obrovského bramborového lánu. Vesele si kráčel s pytli a motyčkou a když se ocitl v místech, kam by v poledne bylo odevšad vidět, zpoza mraků vyklouzl jasný měsíc, který byl právě v úplňku.
„Doprdele, průser!!!“ blesklo Katastrfičovi hlavou, nicméně pohotově, jako voják při náletu, zalehl mezi řádky brambor. Jeho prudká inteligence mu rovněž napověděla, že jeho hlava, jež neoplývala hustým porostem vlasů, může se v tomto světle lesknout. Nelenil tedy a holou lebku si pomazal hlínou jako africký válečník. Nebylo to ani moc složité, neboť den před strýčkovým lupem pršelo a hlína se mazala dosti dobře.
Strýček Katastrofič se svým válečným pomalováním vypadal jako pravý a nefalšovaný hrdina Rambo. Snad se i vžil do tohoto světového hrdiny. A tak náhlému záchvatu zoufalství a slabosti nepodlehl, tasil motyčku a jal se plazit mokrou hlínou a vykopávat užitečnou plodinu. Asi po půlhodině jeho slabé a netrénované svaly začaly pomalu umdlévat, strýc Rambo však vydržel, plazil se dál a dál rozbláceným polem a sbíral a házel do pytle a sbíral a házel do pytle… a pytel těžkl a strýc ho vláčel tím blátem za sebou, ale strýc dál sbíral a házel do pytle a pytel vláčel za sebou, až byl pytel ze dvou třetin plný. Vzal statečně druhý pytel a kopal a hledal a házel do pytle a vláčel oba pytle za sebou a kopal a házel… Když byl druhý pytel z poloviny plný, strýc Rambo to již vzdal. Jeho drobná tělesná schránka, která za sebou vláčela dva těžké pytle a která sama byla obalena několika kilogramy bláta, již umdlévala. Katastrofič proto zvolil cestu ústupu, jež vedla na opačný konec pole než měl chalupu. Pak se připlížil mezi kopřivami a komposty nepozorovaně po čtyřech hodinách zpět k domácímu krbu…
Teta Majda dodnes na strýcův návrat ráda vzpomíná. Vždy si přála mít velikého a robusního muže a v tuto (byť krátkou) chvíli se jí toto přání splnilo. Strýc měřil skoro metr devadesát (bláto smíchané s kompostem udělalo na podrážkách své) a co do objemu Jaroušek taky narostl (bláto udělalo svou službu na strýcovi všude).
Katastrofič s krví podlitým zrakem odhodil dva přetěžké pytle a vrhnul se do koupelny. Šaty, které měl na sobě teta ani neprala nebylo na nich moc míst, kde látka držela pohromadě, většinu prostoru zabíraly díry různých tvarů i velikostí rovnou je vyhodila. Rovněž Katastrofič byl samý šrám, škrábanec a podlitina, toho ovšem teta vyhodit nemohla, a tak ho umyla, obvázala a uložila do postele. A šla dát brambory do sklepa, aby rovněž přes zimu, stejně jako můj otec, nemuseli kupovat brambory.
Ve sklepě teta Maruška vysypala brambory do připravených košů. Chvíli se v tom přebírala a pak převážnou většinu nabrala na lopatu a vrátila zpět do pytlů. V koších na brambory zbylo pár brambůrek. Pytle statečná Maruška odvláčela za humna, kde jejich obsah vysypala za kompost. Poté se vydala do místního konzumu, kde koupila velký pytel brambor, se sousedem ho odvláčela do sklepa a vysypala ke krčícím se asi osmi bramborám nasbíraných strýčkem. Katastrofič spal až do dalšího dne dopoledne. Po probuzení se ihned vyrazil podívat na svůj úlovek a byl nesmírně spokojen, navíc i Maruškou velice chválen, jak je statečný a zdatný chlap.
Maruška a Katastrofič nemuseli celou zimu kupovat brambory. Katastrofič se dodnes holedbá svým statečným partyzánským činem. Katastrofič ale dodnes nechápe, kde se za humny u kompostu vzala ta veliká hromada kamenů obalených blátem, které byly veliké jako brambory…
Zaručeně pravdivý příběh strýčka Katastrofiče sepsala (c) Alfa
Byla bych moc ráda,kdyby Alfa znovu oživila Zapíchnuté vidle a Bublající bahno… ;o)
🙂Hezká historka. :-)) Taky bych se přimlouval za to, aby Alfa zase začala psát.
Kdy naposledyotec viděl s.Biľaka? To si asi moc nezakleje…
aTeo…… mám dojem, že Alfin tatínek má i teď z čeho vybírat. Matroše je na naší politické scéně pořád dost… ;o)