Jednu říjnovou sobotu před třemi roky jsem na Palmovce naskočila do dvanáctky. Vracela jsem se ze Strakonic, kam jsme s holkami mířily brzy ráno za hustého deště a vichřice, která ozdobila silnice větvemi a poraženými dopravními značkami. Z přemítání nad zbytečně prohraným zápasem mne vytrhl pronikavý hlas podivného pomačkaného mužíčka, který stál uprostřed vagónu.
„Všechno je z papíru. Třeba peníze. Co to je? No přece papír! A přitom to má hodnotu. To je pěkná blbost! Hele, nebo jízdenka na tramvaj. To je přece taky papír, že jo. Nebo knížky. Ty jsou taky z papíru. Všechno důležitý je z papíru. Papír je cennější než zlato! Bez vody přežiješ, bez soli přežiješ, ale bez papíru chcípneš!“ vykřikoval.
Cestující se pobaveně usmívali.
„Nesmějte se,“ rozčílil se papírový dědek, „všechno důležitý je z papíru! Jdete si koupit papír a čím platíte? Papírem!“
Mladík, který stál vedle něho, vyprsknul smíchy.
„Ty se směješ, ty troubo,“ hudroval dědek, „ale z čeho máš ty noviny, co máš v ruce? He?“
Mladík nereagoval.
„Přece z papíru!“ zahulákal dědula radostně a dál rozvíjel svoji papírovou teorii.
„Hele, ta Nobeleho cena, viď, dávaj to za každou kravinu, ale měli by to konečně dát papíru, protože papír je ze všeho nejvíc důležitej a všechno důležitý je z papíru,“ tvrdil a putoval svým zrakem po cestujících, snad aby se přesvědčil, že mají stejný názor.
Vzpomněla jsem si v té chvíli na kamaráda, který mi vyprávěl o prekérní situaci, jež se mu stala během cesty autobusem do Chorvatska. Autobus zajel na dálniční odpočívadlo, aby se řidiči i dovolenkáři mohli protáhnout a vyzáchodit.
Kamarád vyběhl z autobusu mezi prvními a rychlým krokem zamířil na WC, anébrž posledních dvacet kilometrů s vykulenými čidly zraku přemáhal silný tlak v oblasti konečníku.
Radost z toho, že včas vběhl do kadibudky, mu zkalila skutečnost, že na WC chyběl toaletní papír. Doufal, že i jeho manželka navštíví sociální zařízení a že ho vysvobodí.
Ve vedlejší kukani se zatím střídali účastníci zájezdu. Občas někdo zalomcoval klikou dveří, za nimiž začínalo být mému kamarádovi pořádné horko. Poslouchal, zda náhodou neuslyší hlas své manželky a čas od času volal její jméno v bláhové naději, že se mu ozve.
Uběhlo asi pět minut. Kamarád prohledal kapsy v kraťasech. Nahmatal krabičku cigaret, zapalovač a pas. V druhé kapse měl účtenku ze samoobsluhy, do níž den předtím skočil koupit pár nezbytností.
Rychle zhodnotil situaci. Krabička nepřipadala v úvahu stejně jako pas. Použil účtenku. Byla samozřejmě příliš malá. Zalitoval, že neudělal větší nákup.
„Hanko!?!“ zvolal, neboť právě někdo vstoupil do vedlejší kukaně.
„Nejsem Hanka,“ ozval se hrubý mužský hlas.
„Nejste náhodou z autobusu, co jede do Chorvatska?“ otázal se kamarád s nadějí v hlase. „Potřeboval bych, abyste mi sem poslal jednu ženskou…“
„Ne. Jedu na Slovensko a s úchylama se nebavím,“ opáčil muž nakvašeně a odešel.
„Tak to je v prdeli,“ blesklo kamarádovi hlavou. „Co teď?“
Oko mu padlo na slipy, které smutně visely u jeho kolen. Dostal je od manželky k nedávným narozeninám se slovy: „Koupila jsem ti pořádný spodky, abys mi v Chorvatsku nedělal vostudu. Stály skoro šest stovek!“
Chvíli váhal, protože mohl použít i tričko. Nakonec se rozhodl pro slipy. „Když bez nich přijdu do autobusu, nikdo si ničeho nevšimne. Bez trička bych byl moc nápadnej,“ pomyslel si.
Rychle si svlékl kraťasy, pak slipy, pečlivě se očistil a natáhl si kraťasy na nahé tělo.
Slipy chtěl vyhodit do jednoho z kontejnerů na parkovišti, ale pak z nich udělal zachumlanec a strčil je do kapsy, neboť představa zuřící manželky byla příliš reálná.
„Prosím tě, kdes byl tak dlouho?“ zeptala se ho přísně, jakmile se usalašil na sedadle vedle ní a autobus se vydal na další cestu.
„Kadil jsem a nebyl tam hajzlpapír,“ zašeptal jí do ucha. „Utřel jsem se do slipů… Teď ti je nenápadně dám, šoupni je do ňákýho pytlíku, já si to na hotelu přeperu,“ pokračoval tiše a sáhl do kapsy.
Manželka asi špatně rozumněla, neboť když jí do ruky vtiskl předmět doličný, nechápavě se na svého chotě podívala, potom popadla slipy do obou rukou a jedním šikovným třepancem je rozložila.
Stolice zanechala na bílé látce zajímavé, avšak značně nevoňavé, ornamenty. Manželka ztuhla.
Kamarád se rychle rozhlédl kolem sebe. Spolucestující sledovali okolní krajinu, nebo ujídali ze zásob. Nikdo se naštěstí nedíval jejich směrem.
Než si stačil oddechnout, zařvala jeho drahá polovička na celý autobus: „Teda, Karle, ty seš ale prase!“
Dobrá polovina dovolenkářů otočila hlavu. Nejprve udeřili zrakem slipy, potom zrudlého kamaráda. Výraz jejich obličejů dával jasně najevo, že ten Karel opravdu je prase.
„Pak už jsme si z toho všichni dělali prdel a Hanka mě nakonec pochválila, že jsem ty drahý slipy nevyhodil,“ dokončil kamarád svoje vyprávění, „ale v tu chvíli jsem málem proskočil zavřeným oknem. Teď bez kousku hajzlpapíru v kapse neudělám ani krok!“
I já nosím od té doby při sobě kousek toaletního papíru. Pro jistotu. Ve slipech totiž nechodím…
Heee – tak tohle mě zase pobavilo!!!:D Ale musel to bejt mooooc trapas!
tohleby nikdo nezrežíroval a nevymyslel……. takový je prostě život a papír hned vedle soli je nad zlato :O))
Tak to fakt nemá chybu! Málem jsem učůrával smíchy. :)) Asi si taky do kapsy narvu kus toaleťáku – i když nosím slipy. :)))
Ježíšmarjá! Ty to teda umíš podat! :-))) Úplně jsem při čtení cítila ty spodky. :-)))
Mít takovou manželku, tak jí zabiju! Každej soudce by mě musel osvobodit! :-))
chtěl jsem se k tomu taky vyjádřit, ale koukám, že Jirka už to podal mými slovy :o)
"Hele, ta Nobeleho cena…"Hele, ta Nobeleho cena, viď, dávaj to za každou kravinu, měli by to konečně dát papíru !"
Kdysi jsem jel na přijímačky z Varů do Prahy nočním rychlíkem. Oblek úhledně složený v kabele. Dorazil jsem na fakultu, vyhledal WC a převlékl se. Boty ale byly swiňsky zaprášené a papír nikde. V sousedství někdo šustil a tak jsem zabouchal na stěnu: "Hele, sorry, hoď mi sem kus papíru." Ozvalo se: "Jasně, chytej!" Vycídil jsem boty a vylezl ven současně se sousedem. Povídám: "Čau a díky. Jdeš taky na přijímačky?" Usmál se: "Jo, taky." Podal jsem vysvětlení: "Měl jsem špinavý boty a ti kašpaři by si mysleli, že jsem nějakej vidlák". Tak jsme pokecali a já mu prozradil, že si nejsem jistej v imaginárních rovnicích.Když jsem přišel na řadu, vlezu dovnitř a koukám, že můj soused je předseda přijímací komise. A sakra!Slušně zdravím: "Dobrý den." On na to: "Ahoj, my si přece tykáme!" Mrkl na mě a napsal na tabuli "x na druhou = -1"…P.S.: Přijímačky jsem nakonec udělal! :)))
taky se mi postestiloTake to na me prislo, kdyz sem jel se student agency do londyna. Sice jsme meli v buse zachod, ale pouziti na velkou potrebu nam zatrhli. Na jednom parkovisti sem tedy take navstivil zachodky, samozrejme bez papiru, ale ja mel nastesti v kapce latkovy kapesnik, ktery mel hodnotu max. 5 Kc, takze sem si ho do autobusu nebra:-)
V neděliodjíždíme autobusem do Chorvatska. Do seznamu věcí na cestu připisuju toaleťák, teď hned ! :o)))
jako zivySi to dovedu naprosto dokonale predstavit. Chudak Karel, ja byt na jeho miste, tak se hanbou propadnu :-))
Já chci knížku!Vy byste ty svoje historky fakt měla vydat knižně. :-)))
lolFakt jsem se bavil! Škoda, že jsme se nedověděli, jak to dopadlo s tim chlápkem z tramvaje. HawkP.S: trenky maj větší plochu než slipy
lolFakt jsem se bavil! Škoda, že jsme se nedovědělin, jak to bylo dál s tim chlápkem z autobusu… HawkP.S.:trenky maj větší ploch nž slipy
Ježíšmarjájosefe!Yfčo, ty tvoje historky! Já snad umřu smíchy! Píšeš skvěle, určitě je ještě líp umíš vyprávět. Hned bych s tebou šla někam na pořádnej tah! :-)))) Jestli bys šla, tak máš ve vzkazech můj mail. Magda
Nádherná historka! Píšeš moc dobře. Dávám si tě do oblíbených. :))
No…tak to je síla.-)))A zvláště dneska se do chudáka Karla umím vcítit.-))))
Tak tohle je ještě lepší než ta historka s psím bobkem vyhozeným z okna. :-))))
to je trapas
Přiznejte se……. komu že se to nestalo.Mám podobný zážitek, tenkrát se ještě jezdilo do NDR na zájezdy za nákupy.A co se nestalo.Z našeho autobusu, i když každý konzumoval svoje doma připravené jídlo,jako kdyby se domluvily…čtyři ženské najednou upřely na sebe pohledy jako že se něco děje.V Drážďanech, krásně upravený park uprostřed s nějakýma rododendronama, nebo jak se to zelené co se nedá baštit jmenuje.Bylo jasné, že už se milé dámy dál vzdálit nemůžou, nedošli by.Naše mužská část – byly to naše manželky…okamžitě rozhodla: holky dělejte…když musíš tak musíš.a tak milé holky zmizely ve vzpomínané zeleni, vešli se tam jen tak tak, keře nebyly zas tak objemné a tak se málem tiskly zadkama k sobě a to co jsme při obchůzce zažili by nikdo nevěřil.Němce, kteří se přibližovali k osudnému místu jsme schválně obtěžovali nesmyslnýmy dotazy, jen aby se nedostali do blízkosti našich hlučných poloviček.Při každém “ fŕŕŕŕ ze zadků „,chichichi chi ženský smích.No co naplat, ještě pár let jsme měli téma a tenkrát to vyšlo, protože jsme si nedovedli představit jak pokutu tak ostudu,s kterou by nás soudruzi vyprovodili za čáru.Toaleťák také mám vždy u sebe…člověk NIKDÁÁÁÁ neví. DL.
Přečetla jsem a inspirace je na světě, Ještě, že jsem se sem podívala. Dost zajímavého čtení. Přijdu zase někdy, hodně štěstí. Motýl.