Věřte – nevěřte

Jsou věci, které nelze logicky vysvětlit, respektive náš mozek se s nimi nedokáže na základě již poznaného vypořádat. Občas kroutíme hlavou i nad tím, jakými neuvěřitelnými schopnostmi disponují někteří jedinci…

Mečbol

Vypadá jako idiot, myslel si znechuceně Lukáš, když mimoděk šlehl okem po Markovi, který seděl s vytřeštěným výrazem vedle něj. Neseděl tu, pravda, dlouho. Přišel těsně před začátkem druhého poločasu, tak, jak se domluvili, zeptal se na stav, usadil se v mírném předklonu s bradou v dlaních a s lokty opřenými o kolena a víc už se ani nepohnul. Jenom zíral. Cvok! Cožpak takhle je možné dívat se na fotbal? Takhle? Okolo aréna, kotel, a on se tváří, jako by četl knihu. Dolar proti bobu, že neví, co je liga, ofsajd, hráče na obou stranách si musel přepočítat, prostě kdejakej prvok je na tom se znalostma o sportu líp než on.

„Prokristapána, jak může mistr ligy prohrát zápas dva tři s nováčkem, když už vedl po prvním poločase dva nula a navíc doma. Doma! Ne-po-cho-pím!“ slabikoval Lukáš a tloukl pěstmi střídavě do zábradlí a do svého čela.

„Museli to bejt saláti, protože sem děsně sedřenej,“ připustil Marek.

„Blbost!“ vyštěkl zuřivě Lukáš. „Náhoda. Debilní náhoda. Prostě soupeře podcenili.“

„Mě podceňuješ. Kdykoliv ti předvedu totéž. Vyhraje ten, komu to budu přát.“

„Jó? Tak tuhle volovinu tvrdila už spousta lidí, ale jestli si myslíš, žes mě svým vystoupením přesvědčil,“ zaječel cholerickou fistulí Lukáš, „tak na to zapomeň! Sázku si, dejme tomu, vyhrál, ale rozhodně si mi nic nedokázal. Nějakýho takovýho selhání by uměl využít každej…, každej…“

„Kdo?“

„Každej,“ udělal Lukáš za svým tvrzením raději tečku.

„Víš co? Du spát. Sem utahanej jako kůň. Až budeš mít jasno, jakej důkaz by tě přesvědčil, dej vědět a předvedu ti druhý kolo. Zatím čau.“ Marek se otočil na podpatku a nechal Lukáše běsnit před stadionem.

 

„Málem bych tě nepoznal,“ křenil se Marek na iracionálního přítele do telefonu, „tak co, už si na něco přišel?“

„….“

„Jasně, že bych si troufnul na televizní přenos.“

„….“

„Když ti to udělá radost…“

„….“

„Fajn, tak zejtra. Ale zase až po prvním poločase.“

„….“

„Dobře, dobře. To je fuk, že tenis nemá poločasy, pravidla mi vysvětlíš potom…“

„… „

„Samozřejmě. Vždyť mě znáš, jako hodinky… čau.“

 

Marek vklouzl do připravených trepek a podle míhání světla v pokoji zjistil, že televize už běží.

„Jaký je stav?“

„Becker, ten narezlej, prohrává po prvním setu. Je teď na podání a stojí zády k nám,“ vysvětloval Lukáš současně identifikační znaky i pravidla hry, zatímco Boris s přehledem svůj servis prohrál.

„Stačí,“ přerušil ho konečně Marek, „už jsem v obraze. Teď mě nech. Jak sem pochopil, musím tomu zrzkovi vyhrát zápas.“ Usadil se ve své typické pozici a zkameněl.

Lukáš si sedl opodál a zkoumavě ho pozoroval. Nezdálo se, že by ho hra obou tenistů zajímala. Na obrazovku vytřeštil oči v okamžiku, kdy zjistil, že Becker vede dva jedna. A Marek měl propocené triko víc než on a pekelně se chvěl.

Ve čtvrtém setu prolomil Boris hned v úvodu soupeřovo podání, ale to už si Lukáš nekontrolovaně hryzal nehty a trochu ho šimralo v břiše. Z Marka lilo. Chvění přerostlo v zimniční lomcování a Lukáše se zmocňoval děs. Ne! Tohle přeci ne! Vrhnul se před obrazovku.

„Uhni!!“ zařval na něj Marek k nepoznání změněným hlasem.

Mečbol! Becker ho proměnil nechytatelným esem ve vítězství a Marek se sesunul k zemi. Dvěma skoky byl Lukáš u něj a s nepříčetným výrazem třásl jeho hadrovitými rameny.

„Blázne! Ty zatracenej, vopravdickej blázne! Copak tys vážně nepoznal, že to byl videozáznam? Dva roky starý utkání, ve kterým tenkrát Becker hladce prohrál tři nula na sety…?!“

Povídku napsala Bohuslava Hladečková alias (c) marťánek paní Koutné