… od včerejšího podvečera mám úplně jiné starosti. Jirka se ošklivě vysekal na kolečkových bruslích a leží v nemocnici …
Nedělní odpoledne bylo v Praze sluníčkové, a tak jsme odpoledne vyrazili do Stromovky. Kačaba se šla s holkami juknout na Matějskou pouť, já jsem si sedla s knížkou na lavičku a Jíra se připojil k Pražanům, kteří se proháněli Stromovkou na kolečkových bruslích.
Když mne přestalo bavit čtení a slunce odmítalo dál hladit moje zchátralé fyzično svými paprsky, vydala jsem se pomalu směrem k planetáriu, abych Jiříka a Kačabu odchytla a přemluvila k návratu domů.
Na chodníku kousek pod planetáriem jsem si všimla hloučku lidí, kteří se nad někým skláněli. Když jsem přišla blíž, zkoprněla jsem. I když jsem na ležící postavu dobře neviděla, poznala jsem Jirkovu červenou bundu.
Jirka ležel v kaluži krve, jež mu vytékala z ošklivé rány pod pravým okem a měl zavřené oči.
„Proboha, Jirko, co se ti stalo?“ zašeptala jsem vyděšeně, sehnula jsem se k němu a chytila ho za bezvládnou ruku.
„Vy ho znáte?“ zeptala se mne asi třiadvacetiletá dívka, která u něho seděla na bobku a podpírala mu hlavu.
Přikývla jsem. „To je můj manžel … Volali jste sanitku?“
„Sanitku jsme volali, už jsou na cestě,“ řekl mi mladík, který stál vedle dívky.
Poděkovala jsem a opatrně jsem Jirkovi sundala brusle a rukavice. Mezitím jsem se dozvěděla, že se někomu vyhýbal v pruhu vyhrazeném pro sportování nějakým chodcům, vjel přitom do rýhy, která je v chodníku, a letěl asi deset metrů vzduchem. Před přistáním stačil před sebe dát ruce, ale stejně prý dopadl rovnou na hlavu. Asi dvacet minut byl v bezvědomí.
Když konečně otevřel oči, bylo vidět, že má otřes mozku. Napůl mrtvýma očima se díval někam za mne a vůbec nechápal, co se s ním děje.
Současně se sanitkou se u nás objevila i Katka. Stejně jako já byla šokovaná. Zeptala jsem se, kam Jirku povezou a pak jsem běžela přes celou Stromovku k autu, které jsem před pár hodinami zaparkovala u Trojského kanálu.
Doma jsem rychle zabavila pár věcí a jela jsem do nemocnice Na Františku. Než jsem tam dorazila, volal mi Jirka dvakrát z mobilu a říkal, že měl asi nějakou nehodu, protože ho odvezli do nemocnice, ale že mu nic není, že půjde hned domů.
„Něco se mi asi stalo,“ řekl mi, když jsem vešla na pokoj a vzala ho za ruku.
„Já vím,“ povídám, „vysekal ses na bruslích, jsi v nemocnici, už jsi mi dvakrát volal.“
„Já jsem ti volal?“ divil se. „Já si nic nepamatuju, jenom že jsem jel za tebou, víc nevím …“
Zjistila jsem, že má slušnou amnézii. Uvědomuje si události zhruba dvě hodiny před pádem, něco málo si pamatuje od okamžiku, kdy ho přivezli do nemocnice, ale má v hlavě pěkný zmatek.
„Jdu s tebou domů, vždyť mi nic není,“ opakoval pořád dokola a snažil se posadit.
„Lež, nezvedej se,“ zatlačila jsem ho opatrně zpátky na postel. Pak jsem si uvědomila, že mám s sebou fotoaparát. „Počkej, já tě vyfotím, abys viděl, jak ti nic není.“
„Tohle nejsem já,“ prohlásil rezolutně, když jsem mu strčila displej fotoaparátu před rozbitý obličej.
„Ale jsi, kdo by to asi byl?“
„To nevím, ale já to nejsem!“ protestoval.
Nakonec se mi ho podařilo přemluvit. Dušoval se, že zůstane v posteli a bude poslouchat lékařský personál. Přesto mne při odchodu doběhl u výtahu a znovu se mne ptal na věci, které jsem mu během své návštěvy několikrát opakovala…
Než jsem dojela domů, šestkrát mi zazvonil mobil. Opět stejné otázky a stejné odpovědi spolu s naléháním, ať zůstane v posteli a nikam nechodí.
Večer jsme s Káťou nemohly usnout. Obě jsme pořád měly před očima ten neradostný obrázek Jirky ležícího v kaluži krve. Usnuly jsme až brzy k ránu…
Dnes odpoledne jsme se vydaly do nemocnice. Jirka si ze včerejšího večera sice pamatuje, že jsem za ním byla, ale vůbec nevěděl, že mi několikrát volal a opět mi pokládal stejné otázky jako před pár hodinami.
Při rentgenu se naštěstí neprokázalo krvácení do mozku, dobře dopadl i rentgen krční páteře. Bude se ale muset chvíli krášlit nákrčníkem.
Byl na něho poměrně žalostný pohled: na dvou místech šitý obličej, fialové pravé oko schované pod obří opuchlinou, dva ulomené zuby, chodníkový lišej na tváři…
Pomalu se mu ale vrací obvyklá kondice. Nutil mne, abych skočila do Stromovky a přinesla mu půlku zubu, která tam prý trčí z asfaltu, který okusoval.
„Nikam nepůjdu!“ pravila jsem tvrdě. „Prodám ty tvoje kolečkový brusle a za utrženej peníz si necháš udělat ten zub novej!“
„Hlavně abych už šel domů, sice mě začíná bolet hlava, ale už mě to tady nebaví, protože musím pořád ležet a nechtějí mi dát najíst,“ postěžoval si.
„Ne, ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „domů půjdeš až splaskneš a vyhojíš se. Kdyby tě takhle viděli sousedi, tak by si mysleli, že jsem tě zmlátila víc než obvykle…“
Pokrčil rameny: „Ale stejně jsem si tu držku pěkně rozbil. Ty se nemůžeš pochlubil tím, žes letěla deset metrů vzduchem!“ Pak si nasadil rozbité brýle. „Ty brejle mi tu nech. Že jsou na hadry mi nevadí, stejně na pravý voko nevidím…“
Než jsme s Kačabou a jejím přítelem Zdeňkem odkráčeli domů, tak mi Jiřík několikrát zapózoval, abych mohla jeho mírně drsný vzhled zdokumentovat. Máte-li chuť vyrazit si do Stromovky na kolečkových bruslích, pečlivě si fotografie prohlédněte. A hlavně nám držte palce, aby se Jíra brzy uzdravil a doktoři nemuseli řešit nějaké komplikace…
Jíra přišel o zub, další si o něco zkrátil, ale humor naštěstí neztratil. Právě předvádí, jak se včera navečer zahryznul do asfaltu…
Jiříkovo „oko-neoko“ – vypadá jako nepříliš úspěšný boxer…
Pohled ze strany je o mnoho horší…
A na konec „prémie“ – Jiřík včera večer, pár hodin po úrazu (o téhle své podobence prohlásil, že je na ní někdo jiný):
A ještě jedna značně vousatá podobenka z doby, kdy Jirka o koupi kolečkových bruslí neuvažoval… To měl ještě všechny zuby, anébrž neochutnával asfaltový chodníček… ;o)
Můj kamarád taky jezdil ve Stromovce. Ne na bruslích, ale na koni. Spadl a měl skalpovanou půlku obličeje. Vypadalo to příšerně. Ale rychle se uzdravil a 72 stehů v obličeji skoro není vidět. I když to zní nepochopitelně. Chtěla jsem tím vlastně jen říci, že věřím, že manželovi bude brzo lépe.A že jste oba skvělí, že si držíte humor. Držím palce:-))
Brzké uzdraveníHlavně, že to přežil. Jak se to říkává – sportem k trvalé invaliditě? Držím nikoliv palce, ale všechny pěsti.
letinko, Radime…… díky moc! :o)
MisákV porovnání se včerejší fotografií přímo neodolatelný, i když…Chybí mu ten zasněný výraz. První dnešní foto je nej (mám ráda brejlatý vousáče s neodolatelným úsměvem)
Tedy, Konvalino…… budu si tě muset držet dál o těla… tedy vlastně od Jiříka. :o)) To včerejší foto bych sem mohla taky prsknout, aby byl patrný posun k lepšímu… ;o)
14.6.1996 jsem se na kole srazil s tramvají…přišel jsem o 3 zuby a utrpěl jsem taky otřes mozku. Na samotnou havárii se vůbec nepamatuju. Dodneška. Z nemocnice mě pustili za 2 dni, pak jsem tam ještě jel na kontrolu, protože jsem měl závratě, ale nic mi nenašli.Skryté následky byly mnohem horší. Podstatně zesílily deprese, které jsem už tenkrát měl a dostal jsem takový strach z lidí, že od nehody jsem vůbec neopustil Prahu a málokdy vycházím z bytu. Nákupy mi obstarává Pečovatelská služba, protože v supermarketech dostávám záchvaty "panic disorder".Jelikož jsem úrazem nechtíc "získal" neomezené množství volného času a nevěděl jsem co s ním, tak jsem ve svých 50 letech začal psát. Pokud tedy tu a tam čtete moje hloupé a naivní napsaniny, pak vězte, že jsou následkem otřesu mozku. Předtím jsem totiž hodně cestoval po republice a hlavně chodil po horách, ale zato jsem vůbec nepsal a nikdy mě nenapadlo, že bych se do něčeho takového vůbec kdy pouštěl. Naše rodina byla vždycky literárně sterilní.Přál bych tedy Jirkovi, aby neměl poúrazové následky závažnějšího rázu.
Přidala jsem včerejší večerní fotografii…… toho našeho "létajícího kaskadéra". :o) Není sice moc kvalitní (v pokoji svítilo jen nouzové osvětlení a bleskem jsem nechtěla ostatní usínající pacienty rušit), ale je docela zřetelné, že dnes je na tom o kapku lépěji a radostněji.
Petře…… i tobě díky… :o)
týý jo, to jsou teda novinky ! Hlavně že to přežil, že bude praštěnej, to přežiješ :-)Chtěla jsem začít jezdit na kole, ale ani náhodou !!!!!
šmarjájozef!!!ten teda vypadá, chuděra… že pozdravuju a přeju brzký uzdravení… ale stejně máš kliku, že si nic nepamatuje, za takovýhle ublížení na zdraví bys mohla dostat i dva roky… zakamuflovat to kolečkovýma bruslema byl dobrej nápad :o))
Wiki…… já vím, že budeme praštění oba. Na otřesy mozku sice vedu 3:1, ale takhle jsem se nikdy nezřídila. ;o) Na to kolo klidně sedni, kolo nejsou kolečkové brusle… :o))
Aki…… já ho mlátím šikovně. Po mých úderech vypadá poměrně zachovale, i když karate je svinstvo… ;o)
auuauuu
Držím palce, ty fotky jsou fakt drsný. Ještě že se dokážu zmrzačit i bez sportování…
Desítko…… nechceš koupit dobře zajeté kolečkové brusle? ;o) Mají enem jednu chybu: jezdí příliš rychle s kopce. Ale zato se na nich dobře létá… :o)
Taky…… jsem letel 10 m ale z tresne… cestou jsem serval pulku stromu a odreneja pomalcenej dopadnul na zem. To mi bylo sedm. Kdyz to videl deda, nejdriv se zeptal jestli me nic neboli, kdyz jsem se postavil vzla planku z plotu a serezal me jak psa… protoze mi nejmin desetkrat rikal at nelezu az nahoru na tu tresen.Dodneska na to vzpominam… i rany se uz zahojily. Tak drzim palce at to dopadne stejne!
no doprdeleto je síla… až mě zamrazilo
ahojky bože ty nebudeš mít klid viď:))tak ho pozdravuj a držím palečky.Irča
ježkovi vočíčkato je teda nářez. No hlavně, že se mu nestalo nic vážnějšího a jak je vidno ani jeden jste neztratili svůj smysl pro humor. Tak přeju brzké uzdravení a příště…… z kopce brzdit :o))
Žije, vidí, vlastně to byla klika klikatá. Těch pár jizev mu aspoň zajistí obdiv té něžnější poloviny lidstva (tvůj ne, ty patříš k té drsnější půlce).Tak ať na tebe brzy může cenit ten svůj půlzub v reálu, nejen na fotce či na návštěvě.
To se nám ulevilo,když jsme si Jiříka prohlédli na fotkách.Vyděsila nás zpráva o jeho úraze,proto jsme rádi, že se mu začíná dařit líp.Moc ho zdravíme a přejeme si, aby se brzo vrátil mezi nás. Spolupracovníci z Petřin
Ať je brzo v pořádku…… ale ne zase natolik, aby mu došlo, co si vzal za bláznivku a rozvedl se.Dobře, že to bereš s yfčózním humorem.
jen aby …… to nebylo domaci nasili. priste musis tu ruku s valeckem na nudle trochu krotit.ale ted vazne: preji jirovi brzke uzdraveni, hezke sestricky a at je to na dlouhou dobu posledni pruser, ktery vas oba potkal.
Ty jo, tak to mě mrzí a držím teda palce, ať to dobře dopadn…ale kolečkové brusle tedy raději jen tak rychle vytahovat nebudu…
posílám myšlenku…aby byl Jiřík brzy fit! Mám taky jednoho Jiříka a modlím se, aby se mi nikde nerozbil, i když takovéhle sporty vynechává. Jeden nikdy neví.Za humor posílám onjetí i tobě 🙂
to znamAhoj Yfčo, tady Lenka z Přerova. Po delší odmlce jsem zabrousila sem a čtu tuhle zprávu.Asi vím,jak Ti je, protože můj syn jedou spadl z 3 metrové výšky hlavou na beton a byl v bezvědomí, ale ne 2 hodiny, ale 4 dny.Přitom neměl jedinnou tržnou ránu na hlavě. Jen částečně krvácení do mozku.Ležel na ARU a asi to bylo jeden čas dost zlý,když letěl vrtulníkem do Olomouce.Od té doby si myslím, že ač vypadá normálně, je pořádně prásknutý do hlavy, protože to, co teď ve svých 19-ti letech provádí, nejsem schopna pochopit :))))))))))))Držím palce k uzdravení Čao
Ten teda vypadá, nevim co k tomu dodat. Přeju hlavně brzké uzdravení
Ne nadarmo se říká, že sportování huntuje tělo. Hospoda je hospoda!Přejem Jiříkovi, ať je brzo fit a na jedno (dvě, tři…) si co nevidět zajde. Ale pro začátek v botkách bez koleček…
No, budu ti teda věřit,i když vypadá jako oběť domácího náslilí…
úplně mi z toho čtení buší srdce! Uf! Hlavně, že to není horší! Každopádně bych mu ty brusle fakticky zabavila.(btw: jsem fakt zvědavá, co budou říkat ti sousedi… je vidět, že smysl pro humor zůstal vám oběma ;O)
Yf
Yfco……mam strucny dotaz: mel na hlave helmu? A pokud ne, myslis si, ze by pomohla?
hlavně žepřežil, je to kus chlapa, tak až se to zahojí, tak se bude mít čemu smát……držím palceps. takhle jednou dopadu taky…zatim bez nehody
Neboj,bude v pohodě,uvidíš..Já jsem přesně takhle vypadala po strejdových padesátinách před třemi lety..Mooooc alkoholu,veliká motolice,mooc schodů,míň zubů,pár stehůůů,jauvayz..Tak radši už nepiju:-)
Jooo…Jira vypada …..jak ja,kdyz do me buchl truck pod Chicagem. Pokud je to vsechno pravda (v Yvcahlodasu clovek nikdy nevi ;)))…tak preju at ta "baterka" a vsechno kolem toho rychlo zmizne a chlapik je zase chlap!!!Kdyz jsem se ja vratil mezi amiky po ajsidentu, vsichni se mi smali,chytali za bricha, ocumovali z centimetrove vzdalenosti muj ksicht, nutili mi schvalne picu, kdyz vedeli ze nemuzu zvejkat (jinak byli lakomci a vzdycky ji sezrali sami;))) a meli radost jako vopice, (nekteri z nich k nim nemeli daleko ;))Tmavi komentovali:Haaajvajtbret (bilej bochnik)… Slaaaj…"konecne uz ti dal nekdo na budku" rasisto!! ;))) Ku..vy, pritom ja je tak hyckal… No ok, nakladak byl silnejsi ;)))Hezke odpoledne!!
helmu,helmu,helmuna kolech se to už docela ujímá,tak ještě bruslaři…
Pro všechny, kdož se ptají na helmu…Odpovídala jsem na tuto otázku o článek vedle, tak ještě i tady:Jirka helmu neměl. I kdyby ji měl, tak by dopadl stejně, protože dopadl na pravou lícní kost (je to patrné z fotografií). Kolem pravého oka má také všemi směry šití. Kromě na fotu viditelných následků pádu nikde jinde na hlavě šrámy nemá…Ale i já si myslím, že stejně jako ke kolu i ke kolečkovým bruslím helma patří…
pro Point*aNo nevím, ale napsat "pokud je to všechno pravda" když z Yfčina textu je cítit, jak byla vyděšená (tomu se vůbec nedivím) a navíc je na fotografiích vidět, jak je její manžel dobitý – to mi připadá víc než trapný. :(Jirkovi přeji, aby se brzy uzdravil a aby neměl nějaké následky. Taky jezdím na bruslích – sice mám helmu- ale teď si dám pořádnýho bacha, mohl bych skončit podobně. 🙁
Bacha sport!Držíme palce a přejeme brzké uzdravení. Sport je někdy mrcha, zažili jsme to v rodině před několika lety, zabil se nám na kole 29 letý synovec, několik měsíců ženatý a jeho žena v radostném očekávání přírůstku. Hrozná tragedie! Sportovat ano, ale s rozumem a nepřeceňováním sama sebe.Zdravíme Yfču a celou rodinu.
To:(38)Me je Vildo zcela jedno co je zrovna tobe trapny…