Kosmická óda 21. století

Jelikož je dnes Apríl, dovoluji si vám předložit ptákovinu na entou, kteroužto jsem před dávnými lety spáchala při hodině českého jazyka. Byli jsme tehdy paní profesorkou vyzváni, abychom napsali báseň volným veršem na libovolné téma. Anébrž profesorka věděla, že občas něco vytvořím, koncem hodiny mne vyvolala a požádala, abych přednesla své veledílo. Zarecitovala jsem čerstvě zrozenou krávovinku velmi procítěně, se značným důrazem na opakující se pasáže. Spolužáci byli nadšeni (Kosmickou ódu jsem musela posléze recitovat na četných pivních a vinných dýcháncích, kteréžto jsme pravidelně pořádali), paní profesorka třeští oči možná ještě dnes …

Kosmická óda 21. století

Jak páry stroje pekelného
jde dým z raketových motorů
a padá na Zem
prosáklou potem dělníků
Jak slunce je ohně třpyt,
jenž vyletuje z těla rakety
A lidé stojí
A stojí
A stojí
A čekají, až na ledovou louku
spadne vlahý déšť benzinových par

Raketa stoupá k nebi
jak bílý pták míru
A lidé se hemží
A hemží
A hemží
A čekají, až raketa dobude cíle

Letní slunko vykousává
azur z oblohy
a plive ho na ostré štíty hor
A mraky pláčou
a ochlazují jeho dech
A raketa letí
A letí
A letí

Šedavé páry prachu se zvedají z Marsu
jak houby rostoucí po dešti
a zelenolistý sad pohlcuje
mnohočiché pachy ostrého ovzduší
A raketa už stojí
A stojí
A stojí

První noha vystoupila váhavě
na lesklý kov rakety snů
a jde vstříc přátelům
vstříc Marťanům
A jde
A jde
A jde

Kovově rudé oči Marťanů
bodají žlutou pláň
„Buďtě zdrávi, přátelé!“
říká prvý a zasněně hledí
v několikanásobné nekonečno vesmíru
A jasné oči několika žen
zaleskly se slzou dojetí
A v prvé řadě s hlavou skloněnou
stojí, stojí a pláče
žena, jež poprvé na Marsu jest
A pláče
A pláče
A pláče
(Jak malé ptáče)

Již čas návratu nadešel
Raketa stoupá vstříc dálkám bezesným
a na Zem sedá po krátké chvíli
jak orel smělý na hnízdo své
Zas domácí papuče obujeme
a u krbů atomných sedat budeme
Jsme doma
Zas doma!
A Zem se dál točí
A točí
A točí

(c) Yfča 1975

Ilustrace (c) Ježibabka