Když jsem včera na chvíli opustila nezáživný svět daní a účetnictví, vzpomněla jsem si na dávno uplynuvší dobu svého mládí a hlavou se mi mihl okamžik, kdy jsem napsala svoji první „báseň“. Bylo to někdy ve druhé třídě, kdy jsem zjistila, že slova pejsek a rejsek vytvářejí zvláštní zvukomalebnou shodu, což mne velmi zaujalo, ba přímo fascinovalo. Na pohozený pytlík od rohlíků jsem o pár minut později načmárala mírně nezáživný příběh o pejskovi a rejskovi, kteří si hráli a na sebe se smáli. Víc si ze svého prvního literárního výplodu nepamatuji. Bohužel. Nebo snad bohudík?
Rodiče mne sice pochválili, avšak počínali si příliš vlažně. Snad proto jsem se svými dalšími pokusy počkala do páté třídy, kdy jsem básnicky ztvárnila skutečnou příhodu, jež se stala mým příbuzným. Druhou básničku jsem již nepsala na pytlík, navíc byla přijata rodinou docela kladně, a snad proto se dožila v šuplíku dnešních dní:
Smůla
Přišel k nám dnes strýček Fred,
na židli si hbitě sed.
A s ním teta Olina,
měla kabát z lamina.
Na židli si taky sedla
a pak náhle strašně zbledla:
doma plyn nezavřela!
Vyletěla jako střela,
zpátky domů běžela,
aby ten plyn zavřela.
Zavřela ho, vrátila se
a vtom vzpomněla si zase,
v koupelně že voda teče.
A tak znovu se tam vleče.
Zavřela ji a šla k nám,
letěla jak eroplán.
Sedne si, boty zuje
a už zas běduje:
„Ach, to je ale smůla,
žehličku jsem nevypnula!“
Běží, sotva popadá dech,
ale byt je v plamenech.
Dva roky si vyčítala,
že tu vodu zavírala…
Po menší pauze jsem s básněním (již téměř ve velkém) pokračovala v sedmé třídě, kdy se mnou začala lomcovat tetka Puberta a city zjitřené neopětovanou láskou ke spolužákovi:
Za lesem
Za lesem se potkali,
za lesem je hrad,
na lásku si zahráli
tam, kde je ten sad.
Za lesem se rozešli,
za lesem je hrad,
oba svorně odešli
na smutné si hrát.
V té době jsem také napsala srdceryvnou báseň pro svoji maminku. Máť však příliš nejásala, ba právě naopak, pohřebáci málem slavili žně.
Poezii sálající citem jsem opustila koncem puberty, kdy jsem se vrhla na šok-poezii. A ptákoviny píšu dodnes, přestože se občas ponořím do vod poněkud klidnějších.
Vzpomenete si i vy na svoje první literární pokusy? Doufám, že váš výtvor nebyl tak drsný jako prvotina Kačaby:
Na nebi je hvězdička,
mně ukápla slzička.
Můj milý mě opustil,
sperma do mě nahustil.
Dnes mi je to šumafuk,
narodil se kluk jak buk.
Ty uz radeji……nevzpominej sklerozo…odpoved mas v "Delej" ;)))
Pointe…… já sklerózu nemám. To jen ty nepozorně čteš… Odpověď máš taktéž u "Dělej!" ;o)))
*Ok a co jako myslis tim slovem "delej"?? ;))
Dělej a dojdi si na oční, ať líp vidíš a nečteš něco, co není napsáno! :o))
*…Ocni?? Nekde jsem tady mel klice od auta…jen co najdu bryle, musim popremyslet kde jsem vcera zaparkoval…k cemu vlastne to ocni??
Já se z vás dvou picnu. :-))
UfffKačaba očividně vyznává brutální poezii. Jednou to vyjde v čítankách :o)))))
Hezky 🙂Kacaba je drsnak,to moje prvni basnicka znela:Hvezdicka na nebi,smutne se diva,maminka vola,hvezdicko mila.A pak uz prichazeli jen drsarny typu basnicek od Kacaby. Nekde sem je mel vsechny napsany, bohuzel sesit sem pujcil a uz nikdy nevidel :((((
Máš šikovnou dcerušku… a už se jí to narodilo? :-))))
Na svou první básničku se už nepamatuju, ale mám tady dvě z posledních let:Moje milostná dobrodružství se sestrami WilliamsovýmiMiloval jse Serenu,ona na mě sere, nu,teď miluju Venuši,líbáme se na uši.A druhá:Poslouchal jsem Jardu Hutku,pak jsem potkal prostitutku.Nabízela různé služby,vyplní prý moje tužby.Povídám jí:Číčo,zdalipak máš IČO?A že IČO neměla,držel jsem ji od těla.