Revize jízdenek, prosím!

V sobotu jedeme koulet do Benešova. Obvykle na mimopražské zápasy vyrážíme autem, tentokrát pojedeme po delší době vlakem. Dá se očekávat, že bude opět rušno. Téměř pokaždé, využijeme-li služeb Českých drah, totiž nastávají zajímavé situace – ve vlaku, i mimo vlak. O jedné takové jsem v sobotu začala vyprávět Ježibabce, avšak nestačila jsem jí vylíčit celý příběh. Pro ni (i pro vás) tak učiním teď…

Když jsme se v únoru před šesti roky vydaly s holkami do pardubické kuželny, ležel na ulicích zmrzlý sníh a ve vlaku, jímž jsme cestovaly, bylo poněkud nevlídno.

Nesympatická průvodčí s hustým porostem pod drobným nosíkem pečlivě prověřovala naše jízdenky a náš slušný dotaz, zda už ve vlakové soupravě někdy zkusili zapnout topení, reagovala drsnou poznámkou, že můžeme na nejbližší zastávce vystoupit a dojít k cíli pěšky, abychom se zahřály.

Zápas jsme v Pardubicích šťastně dovedly do vítězného konce, hbitě jsme se přestěhovaly do nejbližší restaurace, pojedly jsme a vrhly se do narvaného autobusu, který právě přijížděl s tím, že si jízdenky koupíme u řidiče.

Pár nás nastoupilo prostředními dveřmi, zbytek zadními. Stála jsem na zadních schůdkách. Zrovna v okamžiku, kdy jsem dumala nad tím, zda nevypadnu z otevírajících se dveří na silnici a rodina tím pádem zdědí dluhy, se nade mnou ozvalo huhlavě: „Revize jízdenek, prosím!“

Ponejprv jsem dělala hluchou. Tvářila jsem se, že ke stáru hůře slyším… Na druhou výzvu jsem reagovala sdělením, že jsme zájezd z Vidlákova a všechny jízdenky má ta hubená paní v zelené bundě (myslela jsem naši dobře udělanou kapitánku Jaruňu). Revizor chvíli zrakem lustroval cestující a pak pravil, že neví, o koho jde. Asi byl barvoslepý.

„Tož to je ta dívčica s undatrou kolem kérku,“ pravila jsem s úsměvem. Kupodivu stále nechápal a dožadoval se platné jízdenky.

Jakmile se autobus přilepil k první zastávce, všechny jsme vystoupily (kromě Heleny, která jela dál) a začaly jsme krmit mincemi jízdenkový automat.

S námi vyskočil na chodník i onen dotěrný strážce pokladny pardubického Dopravního podniku spolu se svým kolegou, jenž se dosud aktivně neprojevoval. Začali se přít o to, zda nás mají pokutovat či ne. Než se stačili rozhodnout, přistála další karosa.

My jsme mezitím získaly pět jízdenek, pak už automat sveřepě vracel vhozené peníze, neboť mu došel papír.

Skočily jsme do autobusu, protože jinak bychom nestihly vlak na Prahu. Jen se za námi zavřely dveře, byly jsme opět osloveny aktivním revizorem. Vydala jsem se pro chybějící lístky k řidiči.

„Až budete vystupovat, tak mi je vrátíte. Já totiž nesnáším buzeraci,“ pravil polohlasně a vrazil mi do ruky dvě již označené jízdenky. Díky tomu dobrému muži jsme tudíž bez úhony přežily útok revizorů a stihly jsme vlak.

Na nástupišti nás čekala Helena a velmi se divila, proč jsme nejely dál, když revizoři opustili autobus…

S vědomím, že při trošce štěstí máme i tentokrát dopravu zadara, jsme o několik měsíců později vyrážely znovu do Pardubic na další ligové kolo. Tentokrát jsme měly dostatek času, a tak jsme si v nádražní hale koupily jízdenky a pečlivě jsme si je v autobusu označily.

„Vypadá to, že letos žádný vzrůšo v Pardubicích nebude,“ pomyslela jsem si.

S pardubickými babami jsme trochu nešťastně prohrály na skóre, a tak jsme hned po zápasu zabrousily do naší oblíbené restaurace, abychom si vylepšily náladu nějakým dobrým žvancem.

K našemu zklamání však opět nebyly do jídelního lístku vkomponovány zákusky, což jsme nelibě komentovaly.

V televizi, kterou téměř všichni návštěvníci lokálu pozorně sledovali, zrovna vysílali kvalitní totalitní pořady. Milouš Jakešů velmi plameně a neméně inteligentně hovořil ke členům SSM, poté k obveselení všech přítomných zapěli pionýři nezapomenutelné budovatelské písně.

Nedalo mi to a při placení jsem se číšníka otázala, zda mají také odpovídající ceny, když hosty obšťastňují předlistopadovými televizními plky. Odvětil mi, že nikoli, proto jsem mu alespoň věnovala totalitní spropitné.

„Říkal jste pětasedmdesát?“ otázala jsem se. Pokýval hlavou. „Tož,“ zamyslela jsem se, „zaokrouhlete to na devětasedmdesát kaček a šedesát halířů,“ pravila jsem a podala mu osmdesát korun. K mému překvapení mi bez mrknutí oka vrátil dva dvacetníky.

Před úprkem z restaurace jsme ještě vyprovokovaly místní násosky ke skandování „Ať žije KSČ“, zapěly jsme sborově ruskou národní píseň a pak jsme zamířily na vlak.

Obsluhující číšník při loučení utrousil, že si při naší další návštěvě Pardubic určitě vezme dovolenou. O rok později jsme ho v restauraci opravdu neviděly. Buď měl dovolenou, nebo dal raději výpověď.

Pokud cestujeme na zápas auty, jsme o podobné zážitky většinou ochuzeny. Tedy… nebudu-li počítat okružní jízdy po cílových městech, během nichž se snažíme trefit ke kuželně…

Už se sobotní cesty nemohu dočkat.