Před časem jsem Kačabu plísnila za to, že většinu dne strávila hraním pochybných počítačových her místo toho, aby umyla nádobí, jak jsem jí před odchodem do terénu nakázala. Neodpustila jsem si samozřejmě oblíbenou poznámku o tom, že jsem byla (na rozdíl od ní) kdysi dávno vzorné dítě, neboť jsem příkazy svých rodičů plnila vždy včas, bez zbytečných komentářů a nadmíru zodpovědně.
„Mami, tak promiň, já to hned udělám,“ zavrčela Kateřina. „Ale nesnaž se mi tvrdit, že jsi byla tak skvělá, když od babičky vím, jaký blbosti jsi vyváděla. Že jsi byla vzorný děťátko, to můžeš vyprávět někomu, kdo tě vůbec nezná!“ dodala jedovatě a zmizela v kuchyni, z níž se za chvíli ozýval cinkot nádobí.
Lehce jsem se zapýřila, neboť moje dcera měla samozřejmě pravdu. Často mne sice svými aktivitami uvádí do stavu lehké srdeční nevolnosti, jenomže i moje mozkovna byla občas těhotná nápady, na něž příbuzenstvo s hrůzou vzpomíná ještě po třiceti letech.
Velmi živě si vybavuji jedno sychravé sobotní dopoledne ve Struhařově, kde jsem u svých prarodičů coby nezletilec často pobývala.
Při průzkumu garáže jsem tenkrát objevila plechovku zpola zaplněnou brčálově zelenou barvou, která zbyla po natírání vrat. Okamžitě jsem sestru Helenu a bratrance Tomáše seznámila s geniální myšlenkou, že je do oběda dost času na to, abychom vylepšili poněkud fádní tmavě červený nátěr dědečkova jednosedadlového pionýra.
Tomovi i Hele se můj nápad líbil (ostatně starším a silnějším se neodporuje), a tak se stejně jako já chopili štětců.
Za chvíli se kromě pionýra zelenaly i parádní kožíšky z uměliny, do nichž jsme byli ten den svými rodiči poněkud neuváženě nasoukáni. Několik cákanců zdobilo i naše kalhoty a vlasy.
Když jsme byli v nejlepším (právě jsem se chystala přetřít sklo reflektoru, anébrž ho podle mého názoru děda nepotřeboval, neboť jezdil jen ve dne), vtrhla do garáže moje maminka.
„To bude dědeček koukat, viď!?!“ vyhrkla jsem radostně a spokojeně jsem pohlédla na výsledek našeho snažení. „Mami, neni tady někde ještě nějaká barva?“ otázala jsem se vzápětí a otřela si umatlanou dlaň o kalhoty.
Když se po několika vteřinách moje máť probrala z těžkého šoku, přetáhla mne hráběmi, které se povalovaly opodál. Potom mi ještě řemenem naznačila, že bych se ve dvanácti letech neměla podobnými kravinami zabývat.
Nadšení kupodivu nesdílel ani dědeček. V té době byl totiž jediným majitelem přibližovadla značky Pionýr ve Struhařově a přilehlém okolí, což bylo sousedy přijímáno s mírnou závistí v oku.
Ředidlo sice uvedlo malý motocykl do téměř původního stavu, ovšem naše kožíšky a kalhoty se zachránit nepodařilo. Skončily v popelnici.
Několik dní po této události jsem se tvářila a prezentovala jako neviňátko. Bylo to nejspíš díky tomu, že jsem si při každém usednutí bolestivě vzpomněla na svůj geniální nápad.
Maminka byla s mým chováním spokojena. Několikrát mne dokonce pochválila a pohladila po vlasech. Netušila však, že jsem beznadějný případ.
Uběhlo pár měsíců. Ve Struhařově jsem trávila prázdniny, během nichž si nechal dědeček udělat v garáži novou omítku.
„Budem si hrát na zedníky,“ pravila jsem Hele a Tomášovi a spiklenecky jsem na ně mrkla, jakmile zedník dokončil svoje dílo a odkráčel do hospody s tím, že se za hodinu vrátí pro svoje nádobíčko. „Já jsem šéf, vy mi budete dělat pomocníky.“
Práce šéfa spočívala v tom, že jsem do čerstvé omítky udělala několik vkusných děr, jež Helenka s Tomem zaplácali jílem z nedaleké zahrady.
Ani tato aktivita však nebyla přivítána s pochopením. Mírně přiopilý zedník prohlásil, že nám rozbije hubu. Místo toho ale naštěstí uvedl omítku do přijatelného stavu. Přitom si mumlal, že byl u nás naposledy.
Dědeček moji zednickou kariéru ohodnotil několika dobře mířenými ranami řemenem. Přestože bylo parné léto, nesundala jsem víc než týden slušivé tepláky, neboť moje pozadí spolu s dolními okončetinami bylo poseto modřinami. Během dědečkova hodnocení jsem se totiž neuváženě cukala.
Z toho plyne poučení: chcete-li své potomky náležitě pokárat, nikdy nedovolte rodičům, aby jim vyprávěli o vašem dětství…
(O tom, že jsem to v mládí opravdu neměla lehké, jsem si před časem postěžovala v příspěvku Byla jsem jako dítě týrána…)
Chtělo by to Ježibabí obrázek… :-))
Také jsem byla jako dítě týrána…a, bohužl, nejen jako dítě. I v dospělosti, když jsem už dosáhla hodnosti korvetního kapitána a motala se na můstku paro-lodi mezi všelijakými prvními, druhými a jánevimkolikátými důstojníky, jsem byla tuze šikanována na tělě i na duchu a nikdy se mi nepodařilo dopadnout/popadnout viníka za pačesy. Raději jsem se proto sama vzdala čestné služby námořnické a dala se naverbovat k Secret Service Jejího Veličenstva.
Teda Yfčo, ty jsi byla pěkný číslo. Když to tak porovnám, je ta tvoje Kačka vlastně klidná a hodná. :)))Moc se mi ty tvoje historky líbí, piš dál. Nějaká další z "mládí"by nebyla? 🙂
Evo…… podobných "hororových" historek mám v zásobě několik. Až bude čas, tak možná ještě nějaké příběhy naťukám do klávesnice…
jenom nechápu, proč ses ve svých skvělých nápadech stále upínala k manuální práci! ;O)
fily…… nejspíš jsem nějakým šestým smyslem cítila, že se jednou budu živit hlavou, a tudíž jsem si manuální práci chtěla užít… ;o)
Tak to je teda vykon. Jestli je pravda, co jsi napsala, smele se muzes rovnat s mym 16 mesicnim synem. Vyleje na sebe kafe a nez to zena uklidi,nahazi do toho jogurty z lednice, za soucasneho otevirani vsech supliku. Holt deti jsou nas poklad.
Jako kluk jsem zapálil pilu. Ne nástroj na řezání, ale podnik na zpracování dřeva…Dostal jsem pochvalu ředitele školy za obětavou pomoc při hašení – byl jsem logicky poblíž a běhal hasičům pro pívo :))Podotýkám, že tento čin je už dávno promlčený. Konečně jsem ulevil svému svědomí…
axi…… je to pravda pravdoucí. Bohužel… Mám ještě v rukávu daleko hororovější historky. Byla jsem holt velmi vynalézavé dítě… ;o)
aTeo…… kam se na tebe hrabu. Jsi lepší! :o) Klika, že jsme si v dětství nemohli hrát spolu! :o)))
Musím se důrazně ohradit 🙂Nejsem lepší, nýbrž HORŠÍ! Široko-daleko nebylo většího gaunera. Obávám se, že jsem se z toho ještě docela nevyblízal…
To já jsem coby malérobě odepnul o dva roky mladší sestře kšandy, provlíknul mezi šprušle dětské postýlky a zacvaknul zpátky. Pak jsem ji z přesně vypočítané vzdálenosti provokoval až po mně skočila a kšandy ji na poslední chvíli stáhly zpátky. Což se opakovalo tak dlouho, dokud zlobný řev nepřivolal rodiče, kteří mi ani nenařezali – smích s nima mlátil tak, že toho nebyli schopní.
:)))Skvělý! :)) Jako ostatně vždycky. Nechceš vydat tu knížku? .)
pokus o příspěvekPokud se mi podaří, píšu jen: svělé :)))