Bingo!

Včera brzy ráno vyrazil náš mírně pohaslý hvězdný tým na předehrávku do Jihlavy. Odjížděly jsme s předsevzetím šlohnout domácímu týmu body, dobře se najíst a vrátit se v pořádku zpátky do Prahy. Když jsme sedaly na Opatově do auta, netušily jsme, že se Irini Sedlački hned dvakrát zapíše zlatým písmem do kroniky neuvěřitelných okamžiků…

Poprvé se jí to povedlo na kuželně. Šla koulet ve třetí dvojici. V té době to bylo nerozhodné, neboť se Jihlavankám podařilo smáznout mírný náskok, jenž jsem nahrála v úvodu zápasu. Aby nedodýchalo naše předsevzetí, musela Irini svoji soupeřku porazit. Mohutně jsme ji proto povzbuzovaly našimi obvyklými pokřiky.

„Prso!“ zvolala jsem silným hlasem, když Sedlački popadla kouli a chystala se na dorážku.

„Eso!“ pokračovala Hanka neméně důrazně.

Než stačila Jaruňa otevřít ústa, otočila se Sedlački směrem k nepočetným divákům, sevřela pravou ruku v pěst, prudce upažila a zařvala „Bingo!“. Pokud totiž nehraje, je bingo právě ona.

Okamžitě si uvědomila, že udělala něco, za co by mohla dostat od rozhodčího žlutou kartu, anébrž hráč nesmí rušit soupeře. Vykulila oči hrůzou, vzápětí se však rozchechtala. Někteří přihlížející (včetně mne) začali smíchy slzet.

Dobře se bavila i soupeřka. Rozhodčí se naštěstí taktéž usmíval a žlutou kartu nechal odpočívat v kapse.

Sedlački se zklidnila a svoji protihráčku porazila, to samé s přehledem učinila i Jaruňa, a tak jsme po klání odkráčely do nedaleké restaurace, kde jsme vítězství korunovaly velmi chutným žvancem.

„Já si ještě odskočím a doběhnu vás,“ pravila Sedlački, když jsme zaplatily a odcházely.

Došly jsme k autu vzdálenému asi dvě stě metrů od restaurace. Usedly jsme a čekaly. Uběhlo deset minut.

„Kde je ta Irena?“ otázala se Hanka znepokojeně a udeřila okem ciferník svých hodinek.

„Ta se tam určitě zakecala s nějakým mlaďochem,“ rýpla jsem si. „Dřív než za půl hoďky u nás nebude.“

Po dalších deseti minutách čekání to Jaruňa psychicky nevydržela a chopila se mobilu. „Ireno, kde vězíš?“

„Už jsem na cestě k autu,“ ubezpečila ji Sedlački a zavěsila.

Velká ručička na Hančiných hodinkách se posunula dopředu o dalších deset minut. Jarka znovu zavolala.

„No, kde bych asi byla,“ odvětila Irini nevzrušeně na položenou otázku, „jsem v Jiráskově ulici a jdu k vám.“

Ubezpečily jsme ji, že ona ulice je někde úplně jinde, než parkujeme a požádaly ji, aby se vrátila k restauraci. Tedy pokud k ní trefí… Potom Hanka nastartovala a zajela k občerstvovně.

„Aspoň vím, kde je v Jihlavě Jiráskova ulice,“ řekla Sedlački spokojeně, když jsme konečně vyjely ku Praze.

„To teď víme všechny,“ zasmála se Hanka.

„Až zase půjdeš odněkud sama, koupíš si pytel mouky a budeš sypat, abys nezabloudila,“ přikázala jsem Ireně. „Když bude takovýhle počasí, tak budeš sypat písek, protože mouka by na sněhu nebyla vidět.“

Ireně jsem po mírném nátlaku slíbila, že o jejím včerejším řádění nenapíšu. Byla bych ale nerada, abyste si mysleli, že blbosti dělám enem já… Sedlački, promiň!