Občas bych potřebovala stisknout někde na svém skeletu tlačítko, jež by z mé hlavy vymetlo zbytečnosti. S přibývajícím věkem se šuplíky kebuli zaplňují a místo na nové informace začíná chybět, i když tetka Skleróza dělá v některých přihrádkách pořádný průvan. Nejhorší situace je každý rok v březnu. Pracuji často dlouho do noci a jsem nucena si zapamatovat horu hloupostí. Asi proto se v tu dobu chovám zvláštně…
Před pěti lety jsem se jednoho dne vypravila na nákup do Delvity. Už jsem se blížila s horou zbytečností ke kase, když mi blesklo hlavou, že mne Jíra prosil, abych přivezla nějaké nealko. Nechtělo se mi vozík tahat s sebou, proto jsem ho zaparkovala u nejbližšího regálu a vypravila se k nápojům.
Když jsem se vracela, uvědomila jsem si, že doma chybí i rýže, a tak jsem balení poděbradky hodila do vozíku a šinula jsem si to k luštěninám. Cestou zpátky jsem ještě vzala dva balíčky čočky, kafe, cukr a sušenky.
Zamyšleně jsem stála u vozíku a přemítala, co jsem ještě zapomněla, když tu se najednou objevila statná padesátnice, drze popadla můj nákup a namířila si to k pokladně.
Chtěla jsem ji důrazně upozornit, že mi šlohla dopravní prostředek, ovšem vzápětí jsem ztuhla. Minerálky, rýži a další poživatiny jsem narvala do cizího vozíku, protože ten můj stál opuštěný o pár metrů dál.
Když jsem překonala záchvat smíchu, hodlala jsem padesátnici omyl vysvětlit a omluvit se jí. Jenomže ona již stála u pokladny, v ruce držela „moji“ rýži a překvapeně kroutila hlavou. Pak položila balíček před pokladní, popadla cukr a s hrůzou v oku zničeně pronesla: „Já jsem se asi zbláznila, vůbec nevim, že bych si to dávala do vozejku!“
Okamžitě jsem přehodnotila situaci, anébrž pokladní rýži i cukr namarkovala a mezi zuby procedila, že nechápe, proč si lidi rvou do vozíku věci a potom mají kecy.
„Ježiš, minerálky!“ zvolala padesátnice. „To mi tam musel někdo dát, ty vůbec nechci!“ Přesto je dala na pás a zaplatila.
Nahodila jsem oduševnělý výraz a tvářila jsem se, že jí každý ze zákazníků do vozíku něco přihodil jenom já ne (což možná, s ohledem na to, že jsem se znovu dusila smíchem, nevypadalo příliš věrohodně) a nenápadně jsem se vrátila mezi regály pro chybějící potraviny. Vozík jsem tentokrát tlačila před sebou. Pro jistotu.
Březen se pomalu blíží a já začínám mít (jako každý rok) dojem, že nezvládnu vše, co jsem slíbila a nestihnu udělat všechna daňová přiznání.
Tímto syndromem trpím už několik let. Vždy sice udělám z podvodného účetnictví podvojné, hora paragonů, faktur a jiných papírů je přeměněna v oku lahodící účetní doklady, avšak ta nejistota ve mně až do jednatřicátého března přetrvává.
Málo jím, téměř nespím, nejsem schopná říci kolikátého vlastně je, ztrácím pojem o reálném čase. Občas totiž třeba ve dvě v noci popadnu mobil a volám kamarádce, s níž pravidelně konzultuji zapeklité daňové problémy a teprve tehdy, ozve-li se její rozespalý hlas, zjišťuji, že každý normální člověk v tak pozdní hodinu už dávno spí.
Ranní kávu si občas přisolím, vylézám z auta, aniž bych vypnula světla, občas zdravím i večer „Dobré jitro!“. Do mrazáku jsem narvala čtvrtku chleba a o půl hodiny později jsem běžela koupit nový, neboť jsem se domnívala, že jsem ho zapomněla v Delvitě. Vyhodila jsem do koše nerez lžičku a kelímek od jogurtu jsem dala do dřezu, osladila jsem polévku. Myslím totiž jenom na práci.
Zkrátka, začínám zase blbnout. Všem, kterým v nejbližších dnech zazvoní uprostřed noci mobil, se omlouvám. Pokud se na delší dobu odmlčím a budu zanedbávat Hlodník, neradujte se: až udělám poslední zápis do kolonek „ukradli nám ukradli jsme“, zase se objevím s nějakou ptákovinou…
podobně
Tak to jsem rádaže nemám tyhle stavy sama. A taky se dost často divím u pokladny, kde se všechny ty věci vzaly….ale většinou stačí mrk na dcerku a pachatel je dopaden. 🙂
Myslim, ze s tim kelimkem od jogurtu, nakupnim vozikem a dalsi vecmi jsem na tom hodne podobne…YFCO, to nebude sklerozou ani vekem 😉
Yfča dělá podivný věci a blbosti celej rok. :-)))
to Jíra…Yfča dělá podivný věci a blbosti celej rok. :-))) tak buď rád, aspoň se máte po celý rok čemu smát ! :-)))
Petře…… dík za zastání. Snad Jiřík konečně pochopí, že jsem klenot! ;o))
Hm, taky se živím podobně nedůstojně… ale abych nejed, nespal a solil kafe, k tomu mě žádní byrokrati nedonutěj!Ta příhoda s nákupním košíkem je milá – jako študáci jsme zlomyslně přidávali lidem do košíku různé nesmysly a pak se dobře bavili u pokladen :)))
Můj kelímekod jogurtu stojí na televizi – už dva dny 🙂
Přesně tyhle stavy jsem míval taky. Teď jsem zaměstnanec a je mi dobře, s odchodem z práce většinou zavírám dveře i za pracovními problémy . . .
Fandim Tikdyž si to tam vezmeš, můžeš být rada, že se jedná jen o březen. A vlastně je to milé, alespoň se něco děje. Já dělám třeba šest dní za sebou třináctky, pak dělám taky bláznivé věci…