Pobyt v Jáchymově…

… kde jsem s Kačabou, její spolužačkou Bárou a mým Jiříkem strávila minulý týden, mi dal pořádně zabrat.

Jako rodilý Pražák mám sice svoje rodiště ráda, avšak nepropásnu ani jednu z příležitostí, mohu-li vyrazit někam, kde moje smogem obalená dušička trošičku pookřeje.

Tentokrát jsme za čerstvým vzduchem zamířili do Jáchymova, kde má Jiříkův zaměstnavatel dvě rekreační chaloupky. Obě si spokojeně dřepí ve svahu nad náměstím, kousek od šachty. Aby toho zdraví nebylo pro lufťáka najednou moc, je v obou objektech vysoká koncentrace radonu a voda, tekoucí z kohoutků, je kapku radioaktivní. Ale nebude to tak hrozné, anébrž sklenička s čajem příliš nesvětélkovala a ve stejné vodě se s chutí smáčejí lázenští hosté…

Když jsme do Jáchymova dorazili, překvapila nás sněhová peřina, jež na náměstí a v přilehlém okolí ležela.

Některé luxusní vozy tam nejspíš čekají na oblevu…

Poblíž Mariánské, kam Kačaba s Bárou vyrážely na sjezdovky, bylo sněhu ještě víc.

Bára s Kačabou si sněhovou nadílku pochvalovaly a pokud se zrovna neřítily dolů do údolí, spokojeně se tlemily…

My dva s Jirkou jsme nechali rychlá prkénka v Praze, neboť jsme usoudili, že coby živitelé rodiny musíme zůstat pohromadě a funkční. Když jsem se hned první večer zmodřinovala o jídelní stůl v kuchyni, konstatovala jsem, že v mém případě není třeba kvůli podlitinám blbnout na svahu.

Po Jáchymově a okolí jsem se pohybovala pěšmo, což bylo docela bezpečné, pokud na vás zrovna ze střechy nepadaly rampouchy, nebo vám příliš neklouzala obuv.

Velmi důležité bylo, že do obchodu s potravinami se hladovec od našeho přechodného bydliště doklouzal během deseti minut a že i opeřenci měli ve svahu nad náměstím bufáč…

Počasí nám přálo. První dny sice mrzlo až praštělo, ve čtvrtek se ale mírně oteplilo a začal hustě padat sníh. Město pod námi zmizelo ve sněžné mlze…

Jakmile se setmělo, ukryli jsme se do bezpečí naší chaty a většinou jsme mastili karty s Lídou, Honzou a Luckou Kaprálkovými, kteří v chatě pobývali s námi. Kolem osmé večer ještě chodily holky bobovat na nedaleký svah, neboť se jim zdálo, že se na sjezdovce málo vyválely. Udělat ze sebe sněhuláky s nimi šli pokaždé i Honza s Luckou. Já jsem se i téhle zábavy vzdala a raději jsem se kochala pohledem na osvětlené město, nebo jsem šla prověřit, zda se v ledničce něco nekazí…

V pátek odpoledne se počasí zbláznilo, anébrž začalo nejprve drobně pršet a brzy se na nás snášel déšť se sněhem. Večer jsem si vzpomněla na hlášku Pepíčka Kemrů („Chčije a chčije…“), protože Jáchymov bombardovaly obří dešťové kapky.

Když déšť neustával, sbalili jsme se v sobotu hned po obědě a vyrazili jsme zpátky domů. Přestože jsme měli řetězy, chvíli trvalo, než jsme se místy třicet centimetrů vysokou vrstvou rozbředlého sněhu prokousali na hlavní tah na Prahu.

Z Jáchymova jsem si přivezla lehkou chřipku, a tak teď místo dobrot baštím medikamenty. Alespoň shodím ta dvě kila, kterými jsem během pobytu na horách obalila svůj skelet. Káva z mírně radioaktivní vody totiž nesmírně povzbuzuje chuť k jídlu…