Za dob minulého režimu se to různými schůzemi, jichž se musel pracující lid zúčastnit, jen hemžilo. Těch, kteří bedlivě poslouchali koktající řečníky, bylo pramálo. Většina schůzujících lehce dřímala (pokud nespala), nudila se, či vedla polohlasé debaty. Já jsem si na kus papíru psala potrhlé básničky…
VYZNÁNÍ
Ze všech přítomných
drží prim, buď jak buď,
muž, co ozdobil si trikem
svoji hruď.
Mé srdce něžné city
k němu chová.
Žel, kloufla mi ho
Bára Štěpánová.
U PINKASŮ
Přišla jsem k Pinkasům na pivo,
na hlavě trčel mi baret,
vrchnímu řekla jsem: „Nádivo!“
a detvu přitiskla na ret.
Vrchní se na mne jen podíval,
řek: „Ty jsi dílem náhody,
takový hosty jsem nemíval“
a pak mě vyhodil na schody.
NAD FOTOGRAFIÍ
Tady to je Pepa Jukl,
typický vzor pracanta.
deset let dřel jako mukl,
no – a už má trabanta!
(c) Yfča
Maličkost vám, Pelcmanová, kazí vysvědčení.V mnoha předmětech patříte mezi chytré hlavy,v češtině a tělocviku lepší nikdo není,teď jen zbývá zaměřit se hlavně na ty mravy!
Pavle…… za dob svých studií jsem s mravy neměla problémy. Dokonce mám někde diplom "za příkladné chování". Zvlčela jsem až ke stáru… ;o)
Obcas je lepsi vlk, nez hodny beranek…ale pozor….vse ma sve hranice 🙂 Basnicky jsou moc pekne. Nevydas knizku?