Už je to zase tady…

… končí doba téměř sladkého nic nedělání. Nemyslím tím skutečnost, že se blíží konec března a s tím spojené šílenství, díky němuž moje peněženka nezeje prázdnotou. Nějak vydělávat musí každý, nebo téměř každý, ale devastace fyzična sportem je věc zcela dobrovolná.

Se sportem jsem začala ještě na základní škole, kdy se jednoho dne objevili v tělocvičně dva dlouháni a sledovali, jak se třináctiletí puberťáci, mezi nimiž jsem byla i já, prohánějí s mičudou po parketách a snaží se ji vhodit do koše.

Dodnes je mi záhadou, proč prstem ukázali zrovna na mne a začali mě přemlouvat, abych to šla zkusit s basketem. V té době se mi docela zamlouvala atletika, skákala jsem za školu do dálky a běhala jsem třístovku, ale nakonec jsem kývla a navlékla se do dresu Meteoru Praha.

Basketu jsem zůstala věrná pět let, přestože se mne jeden z atletických trenérů snažil o dva roky později přesvědčit, že bych se měla věnovat skoku do dálky, anébrž jsem velký talent. Neuspěl. Teprve když jsem začala večerně studovat a na trénink mi nezbyl čas, jsem se s basketbalovým míčem nadobro rozloučila.

Jakmile si na pravidelné sportování zvyknete, hledáte rychle nějakou náhradu, protože vám začne nedostatek pohybu vadit. A tak jsem se chodila alespoň jednou do týdne protáhnout na volejbalový kurt, později jsem usedla na kolo, běhala jsem, v zimě jsem lyžovala a ničila běžky, také jsem hladila bruslemi štvanický led.

Po třicítce jsem si zkusila kuželky. Hned mi učarovaly natolik, že jsem se nenechala dlouho přemlouvat a začala jsem se jim věnovat závodně.

Po pár letech se ale pomalu začalo ozývat fyzično, zhuntované basketem v době, kdy jsem bývala pětkrát do týdne na tréninku nebo na zápasech.

Nejprve se zabolelo levé koleno, pak se přidala i levá kyčel a pivní loket (když mne chytne, tenisovou raketu uzvednu, půllitr s pivem však ne).

Ale znáte to: jak jednou nastoupíte do rychlíku, špatně se vám vystupuje. Na zápasy jsem začala vozit kromě dresu i obinadla, nákolenky, různá mazadla a medikamenty, ale běhala jsem s koulí dál.

Letošní ročník ligy jsem se úspěšně flákala, odehrála jsem jen slabou polovinu zápasů, protože šéfka našeho družstva několikrát uprosila kámošky kuželkářky, jež byly ochotné jít se potit místo mne.

Zítra pro nás začíná jarní část ligy. Doma se střetneme s babami z Bohušovic. Náhradnice nebyly tentokrát na skladě, a tak budu muset navléknout dres a jít se potit.

Musím se přiznat, že se mi moc nechce. Naposledy jsem se trošku víc hýbala mezi vánočními svátky v Mariánských Lázních, kde jsme zaskočili na bowling. Fyzička mi chybí, a tak vím, že mne bude zápas pořádně bolet.

Než zítra vyrazím mrazivým ránem na kuželnu, podívám se, zda mám v tašce i svoji pověstnou sbírku fáčů a obinadel, abych mohla své soupeřce před zápasem vyhrožovat, že ji porazím, anébrž je málo ofačovaná…