Určitě nejsem jediná, komu se podařilo zranit se poněkud kuriózně. Slyšela jsem o tatíkovi, který spokojeně chrupal na kanapi. Probudilo ho neposedné batole hrající si na letadlo. Udělalo si z jeho hlavy přistávací dráhu. Batole přistání přežilo, otec skončil s tržnou ránou v nemocnici. Že to není příliš originální? Potom mi nezbývá nic jiného, než vám vylíčit okolnosti, díky nimž jsem ve svém životě prodělala hned tři otřesy mozkovny…
První otřes mozku jsem si přivodila v sedmnácti. Dostala jsem tehdy k narozeninám kolo, po němž jsem dlouho toužila. Tatínek mne pořád peskoval, že jezdím jako blázen.
„Počkej,“ říkával a varovně přitom zvedal pravý ukazováček k nebi, „ty si jednou na tom kole pořádně rozbiješ hubu!“ Měl (jako vždy) pravdu.
Uběhlo pár měsíců a přišly prázdniny, které jsem trávila u prarodičů ve Struhařově. Každý den jsem pneumatikami svého favorita hladila místní, tehdy nepříliš kvalitní, komunikace. Jednoho dne odpoledne jsem se přiřítila ke kámošce bydlící na druhém konci vesnice.
Zastavila jsem smykem u vrátek, k nimž vedlo mechem obrostlé prkno položené přes poměrně hlubokou škarpu. Mazácky jsem na prkno najela a natáhla se po klice, neboť jsem hodlala vjet dovnitř. K mé smůle se ale odlomil kousek zetlelého dřeva. Přední kolo zahučelo do příkopu a já jsem byla katapultována ze sedla. Kedlubnou jsem se opřela o sloup držící vrátka.
Z lehké mdloby mne několika dobře mířenými záhlavci vysvobodil jeden z domorodců stojících na nedaleké autobusové zastávce. Za dobrý skutek jsem se odvděčila tím, že jsem mu na sváteční montérky hodila několik soust poledního guláše.
Z oka mi současně emigrovala sprcha slz. Vesničana jsem nelitovala. Rozesmutnila mne skutečnost, že se z předního kola zánovního favorita stala podivná změť drátů…
O několik let později jsem byla v Krči navštívit dlouhodobě nemocnou kolegyni. Když jsme si po čtyřech hodinách konverzace konečně sdělily ty nejzákladnější informace, rozloučila jsem se a vyběhla před panelák, kde na mne čekala moje škodovka.
Zamávala jsem Jitce stojící na balkóně, odemkla jsem dveře a chystala se hbitě skočit za volant. V tu chvíli ale zafoukal severák a přivřel mi (pacholek jeden) dveře. Otřela jsem se o ně levým ušním boltcem. Současně jsem pravým spánkem trefila střechu auta. Inu – kdo umí, ten umí…
Když jsem druhý den doktorce vyprávěla, jak jsem si spáchala v pořadí již druhý otřes mozkovny a proč mám natržené ucho, mohla se potrhat smíchy. Když se uklidnila, poslala mne na rentgen lebky.
„Copak jste dělala?“ ptali se mne zvědavě.
Po mém vysvětlujícím komentáři nebyli pár minut schopní práce. Do třetice jsem byla za blbce na neurologii…
„Tak tohle už se mi víckrát nestane!“ řekla jsem si tehdy. Netušila jsem, jak hluboce se mýlím.
Před čtyřmi roky jsme se vrátili z velikonočního víkendu, který jsme prožili u známých v Jihlavě. Když jsme pracně natahali bágly z auta do naší panelákové klícky a začali jsme vybalovat, podařila se mi neuvěřitelná věc. Zamířila jsem s čímsi z kuchyně do předsíně, avšak nějak jsem se zamotala (asi absťák, neboť jsem musela v Jihlavě usednout za volant a osahávat ho až do Prahy) a flákla jsem se přitom vší silou o futro do kebule.
Byla to taková šlupka, že se mi nejprve rozsvítilo, potom zatmělo a dál už si pamatuji jenom drobné detaily.
Probrala jsem se na zemi. Chtěla jsem vstát, ale pořád jsem padala zpátky na koberec. Pak jsem z velké dálky slyšela Káťu, jak vyděšeně konstatuje, že mi teče krev z nosu. Chtělo se mi zvracet a příšerně mne bolela hlava, což svědčilo o tom, že jsem právě absolvovala v pořadí již třetí otřes mozku…
Definitivně jsem se vzpamatovala na sedačce v obýváku, kam mne Jíra za pomoci Kačaby pracně dovláčel, protože jsem znovu byla pár vteřin mimo.
Výlet do nemocnice jsem rezolutně odmítla. Když jsem si totiž představila, že bych musela několikrát vysvětlovat, jak jsem přivedla své fyzično do žalostného stavu, naordinovala jsem si klid na lůžku raději sama…
:o)))Jak já Ti, Yfčo rozumím! :o)))) Není nad to, pořádně si ublížit, ale tak, aby si člověk ani nemohl postěžovat bližním, protože se mu stejně budou smát!
Už to tak budeYfčo, klíč ke tvému humoru bude jednoznačný – ty jsi prostě praštěná a to doslova :))))))Ale vážně. Tohle ti nezávidím. Kolik otřesů měla Halina Pawlovská? Vsadím se, že ani jeden. Co sakra ještě dělá v TV? My chceme Yfču!
🙂Na jednu stranu historky k pláši, na druhou stranu (promiň Yfčo), musela jsem se místy smát :-). Loni jsem měla otřes mozku…na snowboardu 🙂
Hlava a kamení – špatné to znamení…Výuka jízdy na kole.Svoje první kolo jsem dostal "až" ve svých 17 letech. Otec kdysi na tom svém poněkud havaroval a už na něj nikdy nesedl. Naopak s hypochondrickou radostí ukazoval všem příbuzným a známým jizvy po svých těžkých zraněních a štychy od věhlasných chirurgů… jenže co tenkrát mezi ostatními znamenal sedmnáctiletý kluk bez kola ? Taťka se nakonec osudu podvolil a koupil mi za tehdejších 350 Kč jakousi "ojetinu". Bylo to na Invalidovně."Jak to kolo dostaneme domů, když ještě neumím jezdit ?" zajímám se."Jsou tam samé tiché ulice, úplně bez aut. Takže se ty základy naučíš tam, tedy na Invalidovně, aspoň trošku, abys mohl jet rovně, a přes všechny rušné křižovatky kolo převedeš. Rozumíš – úplně přes všechny !“ nařizoval taťka. Nemohl jsem mu odporovat, na kolo jsem se moc těšil a tak jsem mu to radostně slíbil. Jenže, jak praví pojišťovací slogan, "nehoda není náhoda" a nemusí se stát zrovna na křižovatce…Tak jsem začal na Invalidovně trénovat jízdu na kole. Taťka měl samozřejmě pravdu – byly tam tiché ulice úplně bez aut. V roce 1966 byly takové ulice téměř všude…Chlapík, který kolo prodával, mi ho zpočátku podržel, já nasedl, on mě roztlačil a jelo se… rovnou za nosem až na konec ulice. Tam jsem sesedl, obrátil kolo do protisměru a jel zase nazpátek. Tentokrát mě nikdo roztlačovat nemusel a dokonce jsem dokázal sám bez cizí pomoci i nasednout. Prodávající mě chvílemi povzbuzoval:„Tady tě nic nepřejede, klidně se uč třeba ještě tři hodiny.“On pak odešel domů a já trénoval a trénoval. On se na mě mohl dívat z okna a občas na mě křikl nějakou tu radu.Uplynula půlhodina. Přes ulici přecházela nějaká paní. Mohl jsem samozřejmě zastavit vozidlo, seskočit z kola a nechat ji přejít (vyhnout se jí bylo tehdy ještě nad moje síly)."Zazvoň na ni !" napadlo mě – jenže to jsem neměl dělat ! Musel jsem totiž dát na aspoň chvilku jednu ruku z řídítek – zvonek byl příliš nízko. Ztratil jsem rovnováhu, kolo zarejdovalo do hromady velkých dlažebních kostek a já se do nich vřítil přímo hlavou. Paní mně přiběhla na pomoc, chlap, co to kolo prodával, přiběhl taky, ale ukázalo se, že všechno jsou jen samé odřeniny, byť dost velké. Na tváři, na bradě na rukou atd., ale nic zlomeného. Prostě silniční lišej, jak tomu říkali staří mazáci. Po aplikaci jódové tinktury jsem tudíž pokračoval v krasojízdě… ve výuce.Nakonec ji ukončil chlapík, který mi chtěl kolo prodat. Tvrdil, že už nemá čas, ale že se svým "uměním" už na tu Pankrác dojedu. Tak jsem mu zaplatil dohodnutou sumu a sám jsa těžce pohmožděn v duši i na tváři jsem se vydal na cestu domů…Pointa tohoto tragikomického příběhu nastala příští den ve škole. Mého zranění si spolužáci ihned všimli a za chvíli si toho všiml i matykář, jemuž začínala hned první hodina. Zeptal se mě na původ mých zranění: "Poslyšte, vy jste se pral nebo co ?"Zareagovat jsem už nestačil, protože to třída bleskově udělala za mě:"Pane profesore, to se mu stalo v tanečních. Upadl i s dívkou na zem, vylomil několik parket z podlahy a srazil k zemi Tanzmeistera."Šok to byl samozřejmě dokonalý. Hodina matematiky tenkrát o matematice nebyla…
velka_mitote…… doufám, že jsi slzela smíchy… ;o)
Montrealere…… v té době jsem na Invalidovně bydlela. Také jsme se zbavili podobného kola, avšak místopřísežně prohlašuji, že to nebyl ten bicykl, na němž ses přizabil. :o))
hihi, tak na tebe yfčo, nemám :-))ale při jízdě DO kopce jsi ještě z kola nespadla a koleno nezkrvavila, že ne ?
YfcaJasne, ze mi smíchem tekly slzy 😉 Mimochodem, ty Tvoje stranky jsou fakt SUPER. Kde beres ty nápady a cas? Smekám klobouk 🙂
SuE…… i to se mi jednou povedlo. ;o) Jelo nás asi deset příšernej stoupák lesem. V půlce toho kopce jednomu nezletilci spadl řetěz z kola. Všichni toho chudáka míjeli, já jediná jsem se slitovala… a jak se říká, každý dobrý skutek má být potrestán. Přibrzdila jsem, vjela jsem na kořen a hezky pomalu jsem se i s kolem složila do maliní, které rostlo opodál. Koleno jsem si sice neodřela, ale ještě večer u táboráku jsem si vyndavala trny z levé části svého zuboženého skeletu… :o)))
velka_mitote …… na nápady nikam moc chodit nemusím, anébrž vedu dost bláznivý život. ;o) A času moc nemám – kdybych ho měla, hlodala bych častěji. :o)
DarkMastere…… tvoji poznámku o praštěnosti jsem úplně přehlédla. Máš samozřejmě pravdu. :o)))
Ty silnice teda teď nejsou o nic lepší. Já mám zas mozek zamilovanej k ledu, před asi pěti letyjsem natáhl na zmrzlým potoce,ale moc si to nevybavuju, jenom tu nemocnici mám pořád v hlavě. A nedávno jsem se silně natáhl na zmrzlym rybníku,ale naštěstí z toho nic nebylo, neboť v takovém zapadákově na Šumavě by mě asi málokdo dotáhl v 23:30 v opilém stavu někam do nemocnice… 🙂
Martusi…… tím zapadákovem myslíš Jílovice? :o)
…noten Klid na lůžku asi nebyl Nejrozumnější / ale já nejsem Lékař :O) a ani Tvůj kolega "Otřesář", neb mám zatím za sebou jen jednu podobnou událosť – to když mě onehdá porazilo MB´čko…. a Úplně mi to Stačilo! :O) Tak se nám Opatruj!!!